Krajina a povodeň

 

Povodně a sucha - následek lidské činnosti

Jan Pokorný

Síla a rozsah záplav nás šokovaly. Klademe si otázku, zda jsme způsobili záplavy my lidé svojí neuváženou činností nebo zda jsou silné srážky a povodně nezávislé na činnosti člověka. V tomto článku shrnuji některá fakta dokazující, že naše civilizace globálně mění tok energie a vody v krajině. Pochopení základních ekologických principů přitom není obtížné, známá fakta vyznívají často spíše jako banality, přesto je ve svém počínání ignorujeme.

Záplavy se u nás objevují až v raném středověku

Studia sedimentů ledovcových jezer severní Evropy a studia usazenin niv evropských řek včetně Moravy ukazují jasně, že po době ledové (to jest v posledních patnácti tisíciletích) se rozsáhlé záplavy objevují až v raném středověku. Příčinou záplav je odlesnění, zejména odlesnění horských oblastí. Před tisíci roky bylo území naší republiky pokryto z 90 % přirozenými lesními porosty, dnes zaujímají lesy něco přes 30 % plochy. Dnešní les se však svým složením podstatně liší od toho před tisíci roky, je to většinou stejnověká téměř čistá monokultura jedné dřeviny, která mnohem hůře zadržuje vodu, navíc se půda degraduje kyselým opadem.

Původní říční niva byla členitá a rozmanitá, po době ledové (před asi 14 tisíci roky) porostlá převážně vrbinami, olšinami a později doubravami. Místy, zejména v chladných oblastech a pánvích se vytvořila velká rašeliniště, jejichž hydrologický regulační význam je také nesporný, zvláště na prameništích. Až zhruba od 12. století našeho letopočtu v souvislosti s kolonizací vnitrozemí a pohraničních oblastí se niva zaplavovala a zanášela naplavenou hlínou. Postupně se prohlubovala i říční koryta — odtok vody z povodí se stával nepravidelným, závislým na dešťových srážkách. Před touto kolonizací byla niva řek Moravy i Dyje bezpečná, svědčí o tom archeologické nálezy sídel z doby římské i slovanské.

V zamokřených nivách větších řek zarostlých mokřadní vegetací se vytvářela kvalitní půda bohatá na organické látky. Odumřelé rostliny a další organické látky se totiž v trvale zamokřené půdě jen velmi pomalu rozkládají a díky hromadění kvalitního humusu jsou půdy v záplavových oblastech větších řek tak úrodné. Člověk zkracoval a prohluboval dolní toky řek, aby získal úrodná pole, zabránil záplavám a ochránil plodiny před zatopením. V posledních 150 letech byla zkrácena délka našich nejvýznamnějších toků asi o 4 600 km (což je 26 % toků ve správě Povodí), čímž se získalo asi 30 až 50 tisíc ha kvalitní úrodné půdy v nížinách. Například Labe v úseku Jaroměř - Mělník bylo zkráceno ze 400 km na 180 km. Velké toky byly napřimovány u nás hlavně na přelomu 19. a 20. století. Za důsledek takto zrychleného odtoku vody z našeho území, závislého na dešťových srážkách, byl považován i katastrofický rozsah letního sucha v roce 1947.

Scelování pozemků a velkoplošné odvodnění

Satelitní snímky hraničního území naší republiky a Rakouska ukazují zřetelně hranici mezi oběma státy, je to hranice mezi velkými a malými poli. V padesátých letech, na začátku kolektivizace byla průměrná plocha jednoho honu u nás 2 ha, na konci osmdesátých let byla padesátkrát vyšší, tedy 100 ha.

Po druhé světové válce a zejména potom v 70. a 80. letech prosadila “strana a vláda” za podpory zemědělských “odborníků” velkoplošné a v evropském měřítku neobyčejně rozsáhlé odvodnění krajiny. Bylo odvodněno na 600 000 ha zemědělské půdy. Několik set tisíc dalších hektarů nezemědělské půdy především v pramenných oblastech a nivách malých řek bylo proměněno v půdu zemědělskou jako náhrada za zábory pro výstavbu továren, sídlišť, komunikací atd. Vysoušely se i mokřady s nenahraditelnou vodohospodářskou funkcí, byly pokládány za škodlivé, v lepším případě za zbytečné. Běžný je pokles hladiny půdní vody o několik metrů. Odvodnění půdního profilu vyvolalo rozklad organických látek v půdě, jejich oxidaci. Zvýšené koncentrace dusičnanů v povrchových vodách nejsou působeny ani tak přímo hnojivy, jako rychlým rozkladem organických zásob v půdě.

Ve statistice výkazů ploch zemědělské a lesní půdy se tak mnoho nezměnilo. Výměra zemědělské půdy klesala od roku 1927 (5 095 tis. ha) na 4 280 tis. ha v roce 1996. Výměra orné půdy činila 3 812 tis. ha v roce 1927 a 3 143 tis. ha v roce 1996. Nejvýraznější byl pokles ploch trvalých travních porostů: z 1167 tis. ha v roce 1927, přes 1073 tis. ha v roce 1948 na 856 tis. ha v roce 1986. Za posledních deset let se plochy trvalých travních porostů zvýšily na 901 tis. ha, což odpovídá stavu roku 1976.

Podstatně se ale změnilo rozmístění zemědělských ploch v povodích i kvalita půdy, ubylo mezí, přirozených předělů, niv malých řek a potoků. Výsledkem je rychlý odtok vody a rychlá mineralizace nivních půd spojená s odnosem živin, uvolňováním oxidu uhličitého a zhoršením kvality vody (eutrofizace). Z rozsáhlých lučních porostů se stala orná půda. I malé vodoteče byly napřímeny a zahloubeny a mnohé z nich ukryty pod zem do potrubí. Rozorával se trvalý drn nejenom v nivách údolí řek ale i v podhorských oblastech a tak po přirozených lesích začaly mizet i přirozené louky schopné zadržovat vodu.

Negativní následky těchto zásahů pro disipaci (rozptylování) sluneční energie, cyklus vody, kvalitu vody a udržení úrodnosti půd nebyly ještě zhodnoceny. Odvodněním polí, luk a lesů se zrychlil rozklad organických látek v půdě a tím se snížila schopnost půdy vázat vodu. Protože jde o velké plochy, už snížení této schopnosti jen o několik procent znamená větší úbytek zásob vody, než je objem zadržený přehradami. Uvolňované organické látky snižují kvalitu odtékající vody, voda půdním profilem rychle protéká. Zahloubení a vybetonování malých struh a potoků zrychlilo odtok vody z velkých ploch v horních částech povodí, zamezilo na horních tocích rozlití vody do niv a do krajiny na místa, kde voda ještě tak neškodí. Při dešti voda rychle stéká z každého čtverečného metru odvodněné a těžkými stroji upěchované půdy do drenáží (polní kultury samy vodu nedrží), napřímenými struhami s hladkým dnem odtéká voda rychle do údolí velkých řek, vytváří se povodňová vlna.

Člověk otevřel cyklus vody - ta odtéká rychle do velkých řek a moří a vrací se zpět až v podobě frontálních srážek. Voda v krajině neobíhá v koloběhu výparu a místních srážek, ubylo i mlh. Období mezi velkými srážkami jsou suchá, extrémně vysoké teploty a malá vlhkost poškozují trvalou vegetaci, snižuje se odolnost stromů vůči chorobám. Takzvaný malý koloběh vody v krajině totiž utváří místní klima, tlumí rozdíly teplot. Velkoplošným odvodněním navozujeme stepní klima. “Na suchou půdu neprší”, zní známý lidový slogan.

Důvody záplav lze tedy heslovitě shrnout: nízká sorpční schopnost půdy následkem rozkladu organických látek, utužení půdy, likvidace trvalých porostů lesních i drnových s vysokou kapacitou vázat vodu, zahloubení i malých toků a tím snížená retence horních částí povodí, likvidace malých záplavových území v horních částech povodí.

Zamysleme se ještě nad nivami. Jsou úrodné a při inteligentním způsobu využití poskytnou biomasu pro energetické využití, pro kompostování, pro pastvu. Zapomíná se ale na výpar ze zaplavených niv. Průměrné letní hodnoty výparu mokřadních porostů jsou okolo 4 mm denně, tedy 4 litry z metru čtverečného za den. Umělá vodní nádrž o ploše 50 hektarů vypaří v letním dnu asi 2 500 m3 vody (5 litrů z metru čtverečného) a sníží odtok vody o 29 l/s. Jestliže se voda rozlije do niv o pětkrát větší ploše, vzroste jejich evapotranspirace, a za den se odpaří na 12 500 m3 vody, odtok se tedy sníží o 145 l/s. Navíc, voda ztratí svoji energii, živiny a unášené látky se využívají a usazují, neodcházejí z povodí, recyklují se. Půda se dosycuje vodou, a dosycení každého čtverečného metru dvaceti litry vody představuje retenci 50 000 m3 vody na ploše 250 ha. Není tedy rozumné zrychlovat odtok vody z krajiny zahlubováním koryt řek a potoků. Posíláme povodeň dolů, zabraňujeme výparu, snášíme do moří cenné látky, zrychlujeme mineralizaci půdy.

Makroekonomika přírody, toky energie kolem nás

Necelé jedno procento sluneční energie dopadající na porosty je využito fotosyntézou, na jejíchž produktech závisí většina současných živých organismů. Z tohoto procenta dopadající energie vzniká i naše potrava a z dávných dob se nám malinká část zachovala jako uhlí, ropa a zemní plyn. Na každý metr čtverečný povrchu naší republiky dopadne za rok 1 200 kWh sluneční energie, tedy množství, které by se uvolnilo spálením 250 kg uhlí. Za jediný slunný letní den dopadne na metr čtverečný až 8 kWh slunečního záření, to je ekvivalent 2 kg hnědého uhlí. Voda jako nosič a rostliny jako převaděče rozvádějí tuto sluneční energii nejvhodnějším způsobem.

Odvodnění velkých ploch má negativní vliv na místní klima - sluneční energie se neváže při výparu vody do skupenského tepla vodní páry, ale jen krajinu ohřívá. Ohřátí jednoho čtverečního kilometru odvodněné krajiny za jediný slunný den je tak velké, jako by se tam spálilo tisíc tun uhlí. Je-li v půdě a v porostech dostatek vody, potom se převážná část slunečního záření spotřebovává na výpar, váže se do vodní páry (přibližně 0, 7 kWh na jeden litr odpařené vody). S vodní párou se sluneční energie vázaná ve skupenském teple roznáší a při kondenzaci na vodu se opět uvolňuje zpět, a tak se ohřívají místa studenější. Místní srážky a ranní mlhy jsou právě projevem krátkého cyklu vody nad krajinou. Pokud dopadá sluneční záření na suchý povrch, krajina se rozpálí a vznikající teplotní rozdíly se vyrovnávají silným větrem a frontálním prouděním. Vysušením krajiny jsme zrušili krátký cyklus vody a znemožnili utváření mírného místního klimatu.

Odstranili jsme trvalou lesní, mokřadní a luční vegetaci s bohatou půdou, s uzavřenými cykly látek. Taková vegetace dostatečně zásobená vodou je účinné a dokonalé, ohromně výkonné klimatizační zařízení. Jediný strom, který odpaří přes průduchy 300 litrů za den, tak vykoná chladicí práci 200 kWh, chladí průměrným výkonem 20 kW. Na každém čtverečním milimetru je padesát až sto průduchů, tedy na jediném stromu několik miliard, a ty řídí výdej vodní páry podle teploty, podle obsahu dostupné vody v listech i v půdě a okolním ovzduší a pochopitelně podle příkonu slunečního záření. Je tedy podstatný rozdíl mezi stínem stromu a stínem slunečníku stejného průměru. Strom aktivně chladí a teplo se roznáší ve vodní páře na místa chladná. Žádné klimatizační zařízení není tak dokonalé jako vegetace. Technické chladicí zařízení na druhém konci topí, aniž to tam bývá potřeba, zatímco vodní pára odcházející z vegetace se sráží až na chladných místech a vyrovnává tak teplotní rozdíly.

Celoroční produkce elektřiny v ČR činila v roce 1995 cca 59 000 GWh, ale stejné množství energie dopadne za jediný slunný letní den na necelých 10 000 km2 povrchu naší krajiny (porost, pole, střechy, silnice), pouhou osminu plochy naší republiky. Hospodařením v krajině určujeme osud této energie. Činíme tak náhodně, neinformovaně, hloupě.

Pokud porosty dobře zásobené vodou vypaří za den v létě 5 litrů vody na 1 m2, potom chladicí (klimatizační) výkon několika desítek km2 takových porostů je srovnatelný s instalovaným výkonem všech elektráren v ČR (v roce 1995 to bylo 14 GW). Odvodněním krajiny a odstraněním trvalé vegetace nasycené vodou tedy znemožňujeme místní, měkké vyrovnávání teplot, působíme nesmírné změny v toku energie a tedy i pohybu vodních par a srážek v krajině.

Obnovme místní koloběh vody. Je potřeba si uvědomit, jak by se krajina vyvíjela bez člověka, a respektovat zásady tohoto vývoje. Uvědomit si, že zvyšování obsahu organických látek v půdě snižuje obsah oxidu uhličitého v ovzduší (čímž se omezuje skleníkový efekt) a zvyšuje schopnost půdy vázat vodu. Trvalá vegetace dostatečně zásobená vodou podmiňuje příznivé klima, zadržuje vodu a může být výhodným zdrojem biomasy pro krmení či spalování. Voda má mít možnost rozlít se v horních částech povodí. Praktičtí zemědělci a lesní hospodáři dobře vědí, jaké porosty zadržují vodu a jak upravit malý tok, aby se při velkém dešti rozlil do nivy a voda rychle nestekla do údolí. Navrátíme-li trvalou vegetaci a vodu do krajiny, bude se i lépe disipovat (rozptylovat) sluneční energie, zvýší se počet menších srážek, přibude rosy a ubude přívalových dešťů. Budeme-li respektovat makroekonomiku prostředí, zajistíme dlouhodobé fungování naší civilizace.

Odvodněná krajina stárne a vyčerpává se

Rychlý rozklad organických látek v odvodněné půdě je spojen s uvolňováním oxidu uhličitého do atmosféry a tedy zesilováním skleníkového efektu. Je to významný zdroj, jen třikrát menší než představuje užívání fosilních paliv. Rozkladem organických látek se do půdního roztoku uvolňují živiny, v přehřáté půdě se uvolňují alkalické kovy (draslík, vápník, hořčík), vyplachují se při deštích a voda je potom s sebou odnáší do moří. Tyto látky spolu s dusíkem a fosforem zhoršují kvalitu povrchových vod - voda je příliš úživná, masově se v ní rozrůstají řasy a sinice, potýkáme se potom se zhoršenou kvalitou vody v nádržích určených pro zásobování obyvatel pitnou vodou. Podstatné je, že z našich polí odchází řekami do moří za rok z jednoho hektaru 1 000 až 1 500 kg rozpuštěných látek, půda se tak vyčerpává, okyseluje se, snižuje se její úrodnost, uvolňují se potom toxické látky, těžké kovy, uvolňuje se hliník, vegetace strádá. Kompenzovat dlouhodobě tyto ztráty hnojením nelze. Krajina stárne, vyčerpává se. Okyselování zmíněnými ztrátami je několikanásobně vyšší nežli to, které je působené kyselým deštěm a sklizní biomasy.

Zabránit těmto ztrátám lze opět jen obnovou krátkého cyklu vody, je potřeba vodě do cesty postavit rostliny. Voda odtékající z pralesa je čistá a odtéká rovnoměrně, její chemické složení se blíží vodě destilované. Z polí odchází však s vodou mnohonásobně více rozpuštěných látek, k odvodnění přispívají i města a ke ztrátám látek přispívá i přímé napojení čistíren odpadních vod na řeky. Každý den opouští Labem naši republiku několik tisíc tun vzácných rozpuštěných látek.

Vize do budoucna

V celoevropském měřítku vytváříme step až poušť. Nástup pouštního klimatu je patrný zejména ve Středomoří. Naše hlavní zemědělské plodiny, obilniny, jsou bohužel stepními travami, nesnášejí dlouhodobější zamokření. Naše krajina ale nemůže fungovat, bude-li tvořena jen městy, komunikacemi, odvodněnými poli a produkčními monokulturními jehličnatými lesy - budeme vystaveni suchu nebo záplavám. Ekonomické škody působené počasím nebude možné vyrovnat. Nezměníme-li svoje chování v krajině, budou nás provázet extrémy počasí stále více.

Shrňme prevenci záplav: na kopce patří účelový přirozený vlhký les, již v horních částech povodí by měla voda mít možnost se rozlít, sorpční kapacita každého čtverečního metru půdy roste s obsahem organické hmoty. Tím i připravíme půdu pro budoucnost. V dolních částech povodí je třeba mít k dispozici záplavové oblasti typu lužního lesa. Ty zadrží vodu, živiny, vytvářejí velké množství biomasy, kterou můžeme později využít, upravují klima, zajišťují místní koloběh vody. Voda se z nich odpaří a srazí se v lesích na kopcích.

Připomeňme energetiku krajiny: Na jeden metr čtverečný dopadne za rok 1 200 kWh slunečního záření, s biomasou sklidíme 5—10 kWh za rok, tedy necelé jedno procento dopadlé energie. Hospodařením ale určujeme i osudy oněch více než 99 % slunečního příkonu. Ten by se měl místně disipovat (rozptylovat). V krajině ponechané bez zásahů člověka se utváří vegetace a celý ekosystém tak, že se oslunění využívá optimálně. Evropská a vlastně obyvatelná krajina vůbec je ale osídlena lidmi, kteří v ní hospodaří. To oni určují toky sluneční energie, toky vody, kvalitu vody, místní a tedy i globální klima.

Měli bychom začít s velkoplošným projektem obnovy krajiny, v němž by hospodáři, lesníci a zemědělci byli odměňováni podle kvality vody, která odchází z jejich území. Není to dost jednoduché kritérium?

 

Srovnání povodňových situací na řece Moravě koncem minulého století s povodní roku 1997

Jaroslav Ungerman

Úvod

O vodohospodářské funkci údolní nivy v přírodním stavu, ve smyslu snížení povodňové vlny tím, že v ní mohlo docházet k inundačním rozlivům, se můžeme mnoho dovědět z dostupných historických dokumentů, které vypovídají o stavu s přirozeným hydrologickým režimem řeky. Současný stav po technických úpravách na říční síti a redukce nebo vyloučení údolní nivy z možnosti inundací je zkreslující a v kombinaci mnoha zásahů do využívání údolní nivy je pro úvahy o protipovodňové ochraně značně zavádějící.

Za historicky největší rozsah inundací v údolní nivě Moravy (v dosahu znalosti pamětníků a dalších pramenů) můžeme považovat situaci zaznamenanou za povodní koncem minulého století, kdy žádné technické úpravy na toku neexistovaly. Jednak se nabízí srovnání se situací inundací za povodně v červenci 1997 a dále se z tohoto srovnání mohou odvíjet návrhy k záměrnému “otevření” částí údolní nivy k obnovení přirozeního hydrologického režimu při povodních. Pro zvládnutí “relativně neškodného převedení” kulminačních průtoků povodně zejména z hlediska ochrany sídel, kterými řeka protéká, je třeba, aby části údolní nivy takto fungovaly kontinuálně po celé délce vodního toku.

Historické údaje o srážkových poměrech při povodních na řece Moravě v letech 1883 a 1891

Dostupné podrobné dobové rozbory a vyhodnocení srážek a povodní z června 1883 a července 1891 ukazují, že jsou do značné míry srovnatelné se situací, ke které došlo v povodí Moravy v červenci loňského roku a mají s ní nápadnou podobnost v mnoha aspektech.

Všechny následující údaje byly čerpány z publikace Projekt c.k. rakouské vlády pro Regulaci řeky Moravy podél říšské hranice s Uherskem (od ústí Morávky u Rohatce k ústí Moravy do Dunaje u Děvína) sestavený rytířem Alfrédem Weberem z Ebenhofu (c.k. stavebním radou přiděleným k ministerstvu pro věci vnitřní, Vídeň, 1894 (originální název v seznamu literatury (1)).

V tomto dokumentu jsou podrobně popsány srážkové situace v obdobích 17. - 21. června 1883 a 20. - 24. července 1891. S odkazem na ně uvádíme jen stručné shrnutí a srovnání se situací v roce 1997:

Největší množství srážek za 5 dnů v červnu 1883 bylo zjištěno v Jeseníkách na stanicích Králický Sněžník (242 mm), Fidlův kopec (127 mm) a Anín u Koutů nad Desnou (132 mm), v Karpatech pak na stanici Prostřední Bečva (104 mm), na Českomoravské vrchovině u Fryšavy pod Žákovou horou (155 mm), na Českých Mílovech (130 mm) a dále u Molenburku-Vysočan (172 mm) a v Ketkovicích (125 mm). Naopak nejmenší množství srážek spadlo v jihozápadní části povodí Moravy, a to ve středním povodí Dyje (od ústí Svratky a Jihlavy až k moravsko-dolnorakouské hranici ležící směrem jihozápadním), kde úhrny atmosférických srážek činily méně než 50 mm. Pruh malého množství srážek se táhl též mezi pohořími Jeseníky a Bílé Karpaty, ve směru od Hranic na Moravě ke Kroměříži, Strážnici a tehdejším říšským hranicím s Uherskem.

Z publikovaných údajů vyplývá, že celkové množství srážek, které spadlo ve dnech od 17. do 21. června 1883 na celé ploše povodí řeky Moravy, tedy až po ústí do Dunaje, činilo 2 109 miliónů m3. Z údajů před zaústěním Dyje (930 miliónů m3) a pod jejím zaústěním (1 947 miliónů m3) lze vyvodit, že na povodí Dyje připadá 1 017 miliónů m3, což bylo srovnatelné s rokem 1997. Celkově bylo množství spadlých srážek za 5 dní v červnu 1883 asi o jednu čtvrtinu nižší než za prvních 5 dní v červenci 1997, vycházíme-li z provedené sumarizace 2,7 mld. m3 spadlých srážek v povodí Moravy na našem území za tento časový úsek.

Srážková situace v červenci 1891 nedosáhla co do intenzity, objemu ani územního rozsahu úrovně zaznamenané v červnu 1883, opět uvádíme jen stručně srážkové extrémy:

Největší množství srážek bylo zjištěno v Jeseníkách na stanici Pohořany u Šternberka (148 mm), Rybníček u Uničova (135 mm) aj., na Českomoravské vrchovině u pramene Svratky na Fryšavě pod Žákovou horou (93 mm) a též v Brumově v Bílých Karpatech (100 mm). Území s nejnižším množstvím srážek převládala v jihozápadní části povodí Moravy - v poříčí toků horní Dyje a Pulkau (u Pernhofenu bylo naměřeno pouze 19 mm srážek, v Pulkau 17 mm). Též v oblasti, kde pramení Moravská Dyje, bylo pozorováno minimální množství srážek, a to v Dačicích (14 mm) a Budíškovicích (13 mm).

Ovlivnění povodňových průtoků rozlivy v údolní nivě na základě srovnání historických údajů

Povodňové situace konce minulého století v povodí Moravy nesporně akcelerovaly technické záměry na vodohospodářské úpravy širokého rozsahu. Zmíněný projekt na regulaci Moravy od zaústění do Dunaje po Rohatec (který ostatně nebyl nikdy v této podobě realizován) je založen na dosaženém stupni hydrotechnických výpočtů své doby a velmi kriticky se vyjadřuje k předchozím projektovým pracem na regulaci horních částí toku Moravy. Týká se to zejména stanovení maximálních průtočných množství uvažovaných v jednotlivých říčních profilech při vyloučení inundací v údolní nivě.

Není zde možné se zabývat podrobnostmi a předkládáme jen stručnou rekapitulaci:

Projekt se kriticky staví ke stanoveným maximálním hodnotám průtoků v řece Moravě stanoveným J. v. Podhagskym ve zprávě z roku 1877 pro projektování Dunajsko-oderského kanálu a považuje je za značně podhodnocené. Jeho výpočty vycházely z měření průtoků v uzavřeném profilu u Napajedel za povodňové situace roku 1876 a z nich byly odvozeny průtoky pro další profily směrem nahoru i dolů po toku.

Z tohoto výpočtu lze podle kritického posudku autora zřejmě vyvodit pouze to, že za vysokého vodního stavu roku 1876 proteklo profilem u Napajedel skutečně 539 m3 vody za sekundu, přičemž se však ve výše položené inundační kotlině (zejména nad Olomoucí, mezi Napajedly a Kvasicemi a v terénním trojúhelníku Kroměříž - Kojetín - Přerov) zdržovaly ohromné vodní masy, kterým bylo bráněno v odtoku.

Tyto objemy vody byly odhadovány následovně:

v úseku Ruda na Moravě - Olomouc 17 000 000 m3

a dále od Olomouce po Kroměříž 35 000 000 m3

tedy v úseku Ruda - Kroměříž celkem 52 000 000 m3

 

Snížení kulminace velké vody působením inundačních území zde bylo odhadováno:

v úseku Ruda na Moravě - Olomouc 46 m3◊s-1

Olomouc - Kroměříž 111 m3◊s-1

Kvasice - Napajedla 56 m3◊s-1

tedy v úseku Ruda - Napajedla 213 m3◊s-1

 

Vzhledem k tomu, že základním principem nového projektu pro regulaci se stala důsledná ochrana kulturní krajiny ve vegetačním období a byl prokázán zcela mizející rozdíl ve stavech letní a jarní velké vody, nemělo by se již oněch 213 m3◊s-1 nad Napajedly rozlévat do nivy, nýbrž mělo zůstat v říčním korytě. Proto také nemohla být hodnota průtoku pro nejvyšší stav vody v řece Moravě u Napajedel v žádném případě pouze 539 m3◊s-1, jak odhadoval v. Podhagský, ale měla by dosáhnout nejméně hodnoty 539 + 213 = 752 m3 za sekundu.

Jeho kritika se týká také studií na regulaci řeky Moravy v úseku Rohatec - Moravičany vypracovaných Moravským zemským výborem, a to rovněž stanovení maximálních průtoků i když v jiném směru.

Zemský výbor určil hodnotu maximálního průtoku řeky Moravy při březnové velké vodě roku 1891 u ústí Dřevnice u Napajedel na 794 m3◊s-1 (tj. o 255 m3, resp. o 47 % vyšší než Podhagský u Napajedel v r. 1876 skutečně naměřil).

Autor uzavírá konstatováním, že pokud by regulovanou Moravou mělo bez rozlivů odtéct množství vody o objemu této povodňové vlny pak by maximální průtoky v jednotlivých profilech při ústích jednotlivých přítoků řeky Moravy nabývaly následujících hodnot: (viz úzký sloupec) E

Dalšími propočty se v citovaném projektu prokazuje, že i hodnota průtoku o kapacitě 864 m3◊s-1 vypočtená Moravským zemským výborem pro ústí Veličky (jež se nachází u Rohatce) je ještě nepostačující a že je zde třeba počítat s mnohem větším množstvím vody. S poukazem na analogie vyvozené v profilu u Napajedel a s přiřazením dalších aspektů dochází k hodnotě maximálního průtoku u Rohatce 1300 m3◊s-1 (oproti původnímu stanovení 640, resp. korigovanému 846 m3◊s-1), a v profilu zaústění do Dunaje k hodnotě 2500 m3◊s-1 (oproti původním 1752 m3◊s-1) s tím, že dojde k vyloučení inundací v údolní nivě po celé délce toku Moravy.

S odkazem na tyto údaje se můžeme vrátit k červencové povodni 1997 a s jistou tolerancí můžeme provést tuto dedukci: pokud by řeka Morava nad Olomoucí po Moravičany byla sevřena v korytě a zůstala v něm, byla by Olomouc zasažena povodňovou vlnou asi o čtvrtinu vyšší, kdyby dále po toku neměla Morava opustit své koryto, měli bychom očekávat povodňové maximální průtoky v Kroměříži a Otrokovicích asi o 50 %, v Uherském Hradišti o 60 %, ve Veselí nad Moravou o 70 % a v prostoru Hodonína dokonce o 100 % vyšší, než byly o červencové povodni skutečně v těchto profilech naměřeny.

Jinak řečeno, nezapojíme-li účinně údolní nivu do systému protipovodňové ochrany, pak budeme muset řešit ochranu zmíněných sídel přibližně na uvedené zvýšené hodnoty maximálních průtoků. Pokusme se tedy s celou vážností vnímat tento fenomén redukce povodňových maximálních průtoků inundacemi v údolní nivě a nabídněme všude, kde je to možné, kontinuálně po celé délce toku, možnost rozlivů v údolní nivě při extrémních povodňových situacích. Každý čtvereční kilometr (100 ha) údolní nivy při výšce inundace 1 m poskytuje mimo spoluúčast na zmíněném efektu “dynamický retenční prostor” o objemu jednoho milionu m3. Důsledná analýza možností a variant zapojení údolní nivy by měla být základem v koncepčních úvahách o protipovodňové ochraně.

S odkazem na mapu 5 v obrazové příloze, v níž je zachycen rozsah inundací zaznamenaný za povodní na konci minulého století na řece Moravě a je konfrontován s rozsahem inundace za povodně v červenci 1997, docházíme k poměrně neradostným závěrům. Povodeň roku 1997 se rozlila v prostoru pod Kroměříží dále po toku až na místní detaily stejně jako před sto lety, bez ohledu na veškerá vodohohospodářská opatření, která byla za tuto dobu provedena. V úseku od Kroměříže proti proudu předčil rozsah záplav v roce 1997 situaci zaznamenanou koncem minulého století (historická situace na Bečvě nebyla zjištěna). Vodohospodářská aktivita v regulaci toků, výstavby ochranných hrází těsně u toků nebo výstavba vodních nádrží vyústila v mylné přesvědčení, že máme řeku “pod kontrolou” a že můžeme využívat údolní nivu libovolně pro urbanizaci, dopravní infrastrukturu a pro intenzívní zemědělství. Povodeň roku 1997 nám připomněla, v jakých prostorových dimenzích a s jakým rizikem musíme stále počítat při jejích účincích.

Mimo poučení z historických povodní se nabízí zkušenosti u našich sousedů

O tom, jak naopak neškodně efekt “kontrolovaného rozlivu” fungoval při povodni v roce 1997, jsme se mohli dobře poučit příkladem ze slovensko-rakouského hraničního úseku řeky Moravy od soutoku s Dyjí po ústí do Dunaje, kde jen místně rektifikovaný tok (oddělené meandry) má odsunuté inundační hráze nepravidelně na vzdálenost několika set metrů až dvou kilometrů.

Ve stejném smyslu se jednoznačně vyslovil německý spolkový kancléř Helmut Kohl, když při návštěvě červencové povodně na Odře prohlásil: “dejme řekám potřebný prostor” a vybídl k jednání v tomto smyslu s Polskem a Českou republikou (2).

K tomu je však třeba provést změny využívání částí údolní nivy směrem k podpoře přirozeného hydrologického režimu při povodňových situacích. Motivace je také v posílení ekologické stability krajiny podporou mnohých aspektů ochrany přírody ve vazbě na vodní toky.

Tyto změny ve využívání údolních niv dávají prostor pro koncepčně založenou revitalizaci vodních toků regulovaných v minulosti, napojení odstavených slepých ramen, vytváření mokřadů, obnovení nivních luk, lužních lesů a dalších cenných biotopů pro podporu biodiverzity v údolních nivách, které jsou ze zákona 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny významnými krajinnými prvky. Pouze v úsecích toků s přilehlou částí nivy umožňující přirozený hydrologický režim můžeme začít seriózní úvahy o revitalizačních opatřeních. Koncept revitalizace údolní nivy řeky Moravy v hraničním rakousko-slovenském úseku zpracovaný rakouskou vodohospodářskou státní organizaci WASSERSTRASSENDIRECTION s garancí nevládní ekologické organizace DISTELVEREIN v rámci programu LIFE z prostředků Evropské unie může být pro nás impulsem a inspirací v tomto směru (3).

Literatura:

(1) Project der K.K. Österr. Regierung für die Regulierung der March in der Reichsgrenzstrecke gegen Ungarn (von der Morawka-Mündung bei Rohatetz bis zur Einmündung in die Donau bei Theben) verfasst von ALFRED RITTER WEBER von Ebenhof. K.K. Oberbaurath zugetheilt beim Ministerium des Innern, Wien 1894.

(2) Keine Zeit für Arabesken. Spiegel-Gesprech. (Brandenburgs Umweltminister Matthias Platzeck über Deichsicherheit, Krisenmanagement und die Folgen der Katastrophe an der Oder). Der Spiegel, Nr. 32, 1997, s. 30—32.

(3) Generelles flussbaulich - gewässerökologisches Gesamtkonzept für March und Thaya in Rahmen des LIFE-Programmes des Distelvereins. Wasserstrassendirection, Wien, 1997.

 

Průběh povodně v červenci 1997

Václav Čermák

Pro vznik a vývoj povodně byly určující dvě období velkých srážek, které zasáhly naše území ve dnech 4.—9. 7 a 17.—21. 7. 1997. Obě situace byly způsobeny tlakovou níží, která postupovala k severovýchodu a zastavila se na několik dní nad střední Evropou. V jejím týlu proudil nad naše území vlhký a teplý vzduch, který přinesl vydatné srážky. Množství srážek bylo zesíleno návětrným efektem horských pásem (Krkonoše, Orlické hory, Jeseníky, Beskydy).

V prvním období spadlo 586 mm srážek na Lysé hoře (povodí Odry) a 454 mm na Pradědu (povodí Moravy). Byly zaznamenány extrémní hodnoty denních úhrnů srážek, největší v neděli 6. 7.—Lysá hora 233,8 mm, Šance 230,2 mm, Rejvíz 214 mm. Kromě vrcholových horských stanic měly vysoké srážkové úhrny také níže položené stanice. Na většině území Moravy byl pětidenní srážkový úhrn vyšší než 100 mm, na severní Moravě a ve Slezsku než 200 mm. Tyto srážky jsou v přírodních podmínkách ČR zcela mimořádné.

V druhém období již úhrny srážek nedosahovaly tak vysokých hodnot (v povodí Moravy průměrně 77,7 mm, v povodí Dyje 69,5 mm).

Celkový úhrn srážek v červenci 1997 v povodí Moravy je (podle materiálů ČHMÚ) odhadován na 1,5 miliardy m3, v povodí Odry (po Bohumín) na 1 miliardu m3.

Před první vlnou srážek byla vodnost toků nízká, průtoky většiny toků byly pod dlouhodobým červencovým průměrem. V důsledku srážek rychle vystoupily hladiny menších toků v horských a podhorských oblastech do povodňových stavů již 6. a 7. 7. a postupně s trvajícím deštěm povodně postupovaly do středních a dolních úseků toků. V první vlně byly největší povodně na tocích povodí Odry (Odra, Ostravice, Opava, Opavice, Bělá) a Moravy (Morava, Desná, Třebůvka, Dřevnice, Bečva, Rožnovská Bečva).

Extrémní srážky vyvolaly na některých řekách v povodí Moravy průtoky přesahující průtoky vyskytující se s pravděpodobností výskytu 1 x za 100 let (Q100).

Na horní Moravě se vrchol povodňové vlny (Q100) vytvořil střetnutím povodňových vln (Q100) z horního úseku Moravy, Krupé, Branné a Desné. V údolní nivě Moravy pod Postřelmovem se povodňová vlna transformovala v inundačních prostorech. Kulminační průtok Moravy se však zvyšoval o povodňové průtoky z přítoků Moravské Sázavy (Q100), Třebůvky (=Q20).

Na Bečvě pod Valašským Meziříčím se vytvořila povodeň (Q100) střetem povodně ze Vsetínské Bečvy (Q100) a z Rožnovské Bečvy zasažené povodní více (Q100) vzhledem k intenzívním srážkám v Beskydech. Rozlivy pod Valašským Meziříčím se v údolní nivě povodeň zploštila.

Součet průměrných denních průtoků z Moravy a Bečvy do inundace na soutoku přesahoval 1200 m3◊s-1. Kulminační průtok Moravy se dále zvýšil o povodňové průtoky z přítoku Moštěnky (Q100). Vlivem rozsáhlé inundace především nad Kroměříží (20 km2) se povodňová vlna transformovala v Kroměříži na průtok 1034 m3◊s-1.

Průběh povodně v úseku pod Kroměříží rovněž ovlivnily rozsáhlé rozlivy (Tlumačov, Otrokovice apod.), ke kterým docházelo při průtocích mezi 600 až 700 m3◊s-1. Tím se velmi účinně odřezávala špička povodňové vlny (ve Spytihněvi na průtok 920 m3◊s-1). Voda se dostávala do prázdných inundačních prostorů při průtocích kolem 600 m3◊s-1 přelivem přes hráze eventuálně protrženými nasedlanými hrázemi. Takto se několik dnů plnilo údolí řeky Moravy téměř v celé šířce a ve Strážnici od 9. července tekl setrvalý průtok kolem 600 m3◊s-1 (Q20-50). Vodu v pravostranné inundaci nadržovaly silnice a železnice Bzenec - Strážnice. Po protržení železničního tělesa voda z této inundace způsobila prudké zvýšení průtoků na 900 m3◊s-1 (Q100) ve Strážnici.

Levostranné přítoky Moravy vykazovaly průtoky: Dřevnice (Q50), Olšava (Q10 až Q20). Dyje kulminovala při průtoku odpovídajícím Q10. Tím, že na Dyji nebyly vysoké průtoky, dosáhly kulminační průtoky pod soutokem na dolní Moravě hodnoty Q5-10.

V červenci celkový odtok plavenin na Moravě ve Strážnici činil 328 tis. t, což je průměrné množství za celý rok.

V horní části povodí Svratky měla vliv na transformaci povodňové vlny nádrž Vír, která měla z důvodu stavby Vírského oblastního vodovodu sníženou hladinu zásobního prostoru o 10 m. Tím se podařilo kulminační průtok 128 m3◊s-1 (Q50) snížit na 38 m3.s-1 a ochránit údolí Svratky pod nádrží Vír před většími záplavami.

Horní Svitava kulminovala průtokem kolem Q100, v Bílovicích nad Svitavou byl maximální průtok už na úrovni Q20. Svratka pod soutokem se Svitavou v Židlochovicích měla svůj vrchol díky rychlejšímu odtoku ve Svratce na úrovni Q5 až Q10. V povodí Svratky a Svitavy docházelo k vybřežení toků jen místně s kratší dobou záplavy, např. v Borovnici, v Dalečíně, ve Svitavách, v Letovicích, v Blansku, v Adamově a v Brně.

Povodeň v červenci 1997 na řece Moravě byla mimořádná dosaženými průtoky i objemem povodňové vlny. Svými parametry výrazně přesahovala doposud sledované povodně.

Ve srovnání s kulminačními průtoky první vlny byly kulminace druhé povodňové vlny 17.—21. 7. 1997 v povodí Odry a horní Moravy po Kroměříž zhruba třetinové až poloviční, rovněž na dolní Moravě byly maximální vodní stavy nižší a nedosáhly hodnot z minulého týdne.

Rozhodující vliv na transformaci povodňové vlny měl rozliv vody v údolní nivě. Jeho význam přesahuje význam retenčních prostorů ve vodních nádržích. Celková rozloha záplavy v povodích Moravy a Bečvy v červenci 1997 byla 711 km2, což by např. při průměrné hloubce záplavy 0,5 m představovalo objem přes 350 milionů m3 vody.

Použitý podklad: Zpráva ČHMÚ z 15. 7. 1997

 

Průběh povodní z pohledu postižených okresů a obcí

Unie pro řeku Moravu

Hlavní díl organizace akutních záchranných akcí i následných asanačních prací ležel na okresních povodňových komisích. V podstatě všechny okresy pracovaly na hranici svých možností, velmi pochvalně se vyjadřují především o spolupráci s hasiči, se záchrannou službou, příznivý ohlas byl i na práci policie i armády, v horských oblastech též Horské služby (okres Jeseník). Kladně byla hodnocena i spolupráce s dalšími subjekty, ať již byla předem nasmlouvána pro podobné krizové situace nebo nabídnuta až v průběhu povodně.

Kritizována byla v některých regionech práce správců vodních toků (např. neplnění vládního nařízení 27/1975 Sb. o povodních), rozpačité je hodnocení a.s. Povodí Moravy a a.s. Povodí Odry, Státní meliorační správa je lokálně považována až za zcela zbytečnou (Uherské Hradiště). Kladně byla přijímána práce dispečinků a.s. Povodí, i když jejich funkčnost byla oslabena velmi špatným komunikačním spojením, naopak nepochopitelná byla nečinnost Povodňové komise uceleného povodí v moravní části zaplaveného regionu.

Zpravodajství ČHMÚ v době povodní ocenily všechny okresní povodňové komise.

Nejvážnějším problémem v řídící činnosti se ukázalo vzájemné telefonní a jiné spojení s obcemi i záchrannými týmy. Zejména tam, kde postupně vypadla telefonní síť a následně i dodávka elektrického proudu, ztrácely krizové štáby možnost operativně řídit záchranné práce (Bruntál, Jeseník). Většina okresů se shoduje na nutnosti dobudování radiového spojení u krizových štábů, záchranných týmů i na obecních samo-správách (včetně záložních zdrojů a vyškolení obsluhy).

Projevil se rozdílný přístup okresů k obecním samosprávám a naopak. Již 4. července předávaly některé okresní úřady varování ČHMÚ starostům obcí a jejich prostřednictvím občanům a vyhlašovaly pohotovost členům povodňových komisí (Hodonín) nebo zveřejnily vyhlášky (Veselí n. M.). V jiných okresech však povodňová komise začínala pracovat až po hlášení o nezvladatelné povodňové situaci z několika obcí. Místy se vyskytly střety mezi státní správou a samosprávou (Krnov, Holčovice) a následně se projevily v rychlosti a účinnosti záchranných prací.

Podle názoru okresních úřadů by měla být povodeň 1997 podrobně dokumentována (hranice rozlivů, hloubka, pohyb vody aj.), zhodnocena se všemi jejími aspekty a výsledné informace by měly být zveřejněny. Na takovýchto informacích je pak třeba postavit celkovou koncepci protipovodňové ochrany v povodí. Pokud se tento požadavek neslučuje s postavením akciové společnosti, měl by být statut této firmy urychleně přehodnocen.

Za nedostatečnou byla vesměs považována dosavadní legislativa, kdy dosud chyběl zákon o integrovaném záchranném systému. Činnost povodňových komisí byla podpořena zejména Zákonem o státní správě ve vodním hospodářství (1974) a Nařízením vlády ČSSR o ochraně před povodněmi (1975), ale není v nich zakotvena koordinace v případě, že katastrofa přesahuje hranice okresů. Přesto vazby s Ústřední povodňovou komisí i spolupráce mezi okresy podél toku fungovala uspokojivě.

Okresní úřady na základě svých zkušeností doporučují oddělit akutní záchranářskou činnost od následné humanitární pomoci, péče o evakuované apod. Toto rozdělení musí být dostatečně zveřejněno, aby obyvatelé věděli, kam se obracet s žádostí o informace o příbuzných v postižených oblastech, s požadavky na potravinovou a materiální pomoc apod. Tuto činnost nutno organizovat se stejnou zodpovědností a péčí jako akutní činnosti, aby se ulehčilo krizovým štábům, případně zabránilo zmatkům v přijímání a rozdělování pomoci a ztrátě přehledu o evakuovaných (např. okres Karviná).

Přes některé uváděné problémy se okresní článek v řízení krizové situace v zásadě osvědčil, zúročily se pravděpodobně i zkušenosti z činnosti dřívější CO. Okresní článek má za povinnost hájit zájmy celku, udržet v provozu zásobování, dopravu, zabránit větším škodám na úkor menších škod. Rušení okresů z důvodu vytvoření větších celků by z tohoto pohledu bylo nevhodné. Podobné krizové situace by pak byly nezvládnutelné.

Ve zprávách z okresů se neobjevily úvahy o tom, proč došlo ke ztrátám na životech. Možná, že lepší informovanost a připravenost obyvatel mohla některým osobním tragédiím zabránit. Jsme přesvědčeni, že každý má právo podrobně vědět o možném ohrožení místa, na kterém žije (zveřejnit výsledky modelového řešení povodí pod nádrží Šance, všeobecná informovat o problémových místech v systému ohrázování - např. u obcí pod Přerovem).

V průběhu krizových událostí by měl být každý dostatečně informován, lidé mají však právo nebýt zbytečně stresováni. Je otázkou, zda musely být některé, předem předpokládané evakuace prováděny v nočních hodinách. Je žádoucí též výrazněji odlišit v médiích zprávy a pokyny povodňových komisí od vlastního (někdy senzacechtivého) zpravodajství médií a uzákonit povinnost médií pravidelně (i v klidovém období) uvádět informace pro chování v krizových situacích. Vysílání místních rozhlasů a televizí bylo hodnoceno velmi kladně. Pro ty, kteří potřebují okamžitou informaci, je třeba zřídit telefonní linku s nahranými zprávami, internetové a teletextové stránky.

Loňská povodeň měla, kromě negativních až katastrofálních důsledků, i velký výchovný a varovný účinek. Do budoucna nelze vyloučit nejen podobné povodňové epizody, ale ani ekologické katastrofy jiného původu. Na to musí být společnost po všech stránkách připravena, pokud se má negativní dopad takových událostí minimalizovat. Na okresní úrovni jsou si toho většinou dobře vědomi a každá zpráva okresní povodňové komise uvádí velmi podrobné návrhy na další opatření, ať již ve vlastní působnosti nebo pro celou ČR, vyplývající z povodňové zkušenosti.

Zvláštní pozornost zaslouží Český hydrometeorologický ústav, který včas vydal územně upřesněné upozornění na očekávaný výskyt silných a trvalých srážek a během celé povodně prováděl její monitorování a měření průtoků vody. Klíčovou roli v organizování pomoci obyvatelům území postiženého povodní sehrály okresní a také obecní úřady. Tuto roli stále plní i dnes, rok po povodni. Na řešení povodňové situace byly nasazeny jednotky požární ochrany ze všech 77 okresů republiky, celkem bylo nasazeno 27763 hasičů. Okamžité nasazení hasičských sborů a jejich obětavá činnost v průběhu povodní nesporně významně přispěly k záchraně lidských životů a ke zmírnění škod na majetku. Významnou pomoc postiženým oblastem poskytly nevládní neziskové humanitární organizace, mezi nejvýznamnějšími Český červený kříž, Charita, Výbor dobré vůle Olgy Havlové, Člověk v tísni, nadace NROS a Open Society Fund, Adria (finanční sbírky, distribuce nejpotřebnějšího vybavení, zajištění provizorního ubytování, informovanosti, dislokace záchranných a pomocných týmů apod.). Manuální a informativní pomoc poskytly i nevládní ekologické organizace, jejich činnost odborná se zaměřila na systémové zhodnocení příčin katastrofálních záplav a navržení komplexních protipovodňových opatření, případně na účelné využití peněz určených pro pomoc postiženým oblastem.

Unie pro řeku Moravu: Analýza povodňových událostí v ekologických souvislostech

Mýty a mylné interpretace kolující v médiích a mezi veřejností

Během povodní a bezprostředně po nich se v médiích začaly objevovat opakující se některé nepravdivé informace (spíše dezinformace), které rychle přešly do obecného povědomí, a to např., že:

- přehrady v Beskydech úspěšně zachytily špičky povodňových vln,

- kaskáda Kružberk a Slezská Harta zachytila povodeň tak, že lidé na Moravici prakticky neví, že povodeň byla,

- všechny přehrady patřící společnosti Povodí Odry jsou po dramatických dnech, kdy se jejich propustmi valily miliony kubíků, v pořádku,

- velké škody při povodních zapříčinily břehové porosty, které způsobily ucpání koryt, hromadění dřeva před mosty,

- povodně postihly obce, kterými protékal potok neregulovaný. Tedy, pokud by tok byl regulován, k povodni by v obci nedošlo,

- soustava přehrad na Svratce zachránila Brno před katastrofální povodní,

- v průběhu povodně došlo na tocích k protržení hrází, protože povodeň byla výrazně vyšší než průtoky, na něž byly hráze dimenzovány a protože současný hrázový systém nebyl doplněn systémem akumulačním,

-v povodí řeky Dyje je 43,5 mil. m3 ochranných prostorů ve vodních nádržích, zatímco v povodí řeky Moravy je v nádržích 6,1 mil. m3 ochranných prostorů.

 

Možnosti řešení protipovodňové ochrany

Václav Čermák

Loňská povodeň na Moravě zastihla nepřipravené nejen vodohospodáře, ale i politiky. Kritika občanů postižených povodněmi vyvolala horečnatou aktivitu zodpovědných institucí hledajících “spásná řešení”.

Pro vodohospodáře bylo nejsnadnější “oprášit” staré dokumentace, v nichž byly vytypovány profily vodních nádrží, a velmi zjednodušeným způsobem je přizpůsobit pro řešení povodňové ochrany, vznikl návrh řešení protipovodňové ochrany založený na soustavě nádrží a poldrů. Stavba uvažovaných nádrží o objemu 96 až 202 mil. m3 má stát 14,5 mld. Kč až 24,4 mld. Kč, včetně dalších opatření (řízené inundace, zvyšování inundačních hrází apod.) by toto řešení, prezentované jako jediná varianta, mělo přijít na 16,5 až 26,3 mld. Kč. Vedle vysokých investičních nákladů má předkládané řešení i další nedostatky:

Nebylo prokázáno, jak se projeví retenční účinek složitého systému nádrží a inundačních prostorů na změnu povodňového režimu celé řeky Moravy, na zvýšení protipovodňové ochrany a na snížení povodňových škod, jejichž analýza nebyla doposud provedena. Bez těchto údajů je efekt nádrží neprokazatelný. Špatně navržená soustava nádrží může mít na některých úsecích i záporné vodohospodářské účinky.

Výstavbou retenčních nádrží by doznal povodňový režim výrazných změn, v některých případech se nedají vyloučit záporné efekty. Pozdržení vrcholu povodně nádrží na jednom toku může způsobit “nasedlání” vrcholů povodní a zvýšit tak kulminaci pod soutokem.

Řešení retenčních funkcí nádrží je zatíženo také nejistotami klimatického scénáře i hydrologických modelů. Kromě povodně z roku 1997 nejsou k disposici záznamy o společné povodni Moravy a Bečvy přibližně stejné periodicity. Doposud nebyly komplexně definovány stávající odtokové poměry celé řeky Moravy a Bečvy, natož jejich ovlivnění soustavou navrhovaných retenčních nádrží.

Základním problémem řešení protipovodňové ochrany je tedy stanovení návrhových parametrů, pro něž nejsou v současné době dostatečné podklady. Předimenzování nádrží vyvolává zbytečné náklady a naopak nádrže, které nebudou mít dostatečnou kapacitu, se naplní povodňovou vlnou ještě před příchodem vrcholu povodně a tudíž nebudou plnit očekávanou retenční funkci.

Existence přehradních nádrží má ještě řadu dalších negativních aspektů, např. podstatné ovlivnění říčního ekosystému (nenávratné přerušení říčního kontinua, změna teploty a chemismu vody), změnu morfologie krajiny a geomorfologických procesů, trvalé zatopení cenných území, sociální problémy (vystěhování obyvatel), čerpání financí na úkor potřebnějších investic (do krajiny, infrastruktury, zaměstnanosti), drahý retenční prostor (daleko levněji jej lze získat, umožníme-li řece aby se rozlila tam, kde neškodí), eliminování retenčního vlivu stávajících inundací aj.

Jako reakci na výše popisované, oficiálně předkládané řešení předložila Unie pro řeku Moravu reálné variantní řešení bez nádrží a poldrů. Toto řešení vychází z poznatků o mimořádné povodni z července 1997, o struktuře a fungování stávající protipovodňové ochrany sídel (nízký stupeň ochrany některých měst např. Veselí n. M., Uherské Hradiště, Olomouc, Litovel), postupu povodňové vlny (inundační prostory v nivách pohltily stovky mil. m3 vody a výrazně zploštily vrcholy povodňové vlny), analýzy povodňových škod (největší nastaly při záplavě obcí a měst).

Základním východiskem našeho přístupu je okolnost, že podle hodnocení hydrologů je povodeň z roku 1997 zcela výjimečná, ale na druhé straně nelze vyloučit četnější opakování, resp. se mohou vyskytnout povodně ničivější. I současný systém průtočných koryt, jejich kapacit, nás vede k závěru, že je účelnější volit diferencovanou ochranu obcí a měst.

Akceptování režimu vývoje povodně z roku 1997, pouze s menšími korekcemi, umožňuje rychlé řešení vycházející z parametrů loňské povodně.

Na základě zmíněných poznatků byly formulovány zásady řešení protipovodňové ochrany. Mezi základní opatření patří:

- zachovat stávající retenční potenciál inundací řek Moravy a Bečvy v maximální míře,

- vyjít z dosavadního systému ochrany území a zvýšit pouze protipovodňovou ochranu území měst, obcí a významných průmyslových a zemědělských objektů,

- v obcích a městech spojit zvýšení kapacity koryta s revitalizací nábřeží, koryta řeky a prostoru mezihrází, na území mimo obce obnovit krajinný ráz a funkce údolní nivy, v územních plánech rezervovat dostatečně široký pás pro průtočný profil a zeleň (i jako rezerva pro zkapacitnění koryt),

- stupeň ochrany volit na základě zhodnocení ekonomických i mimoekonomických škod a nákladů na protipovodňovou ochranu,

- uvolnit okolí koryt vodních toků, především bystřinného charakteru, v extravilánech s aktivními korytotvornými procesy v úsecích, kde jejich stabilizace je značně náročná a kde je žádoucí obnovit přirozený ráz vodního toku.

Mezi doplňující opatření, jejichž účelem je postupné další zvyšování bezpečnosti protipovodňové ochrany, patří:

- na základě modelu odtoku vody odvozeného ze srážek zvýšit retenční potenciál stávajících inundačních prostorů s cílem snížit kulminační průtoky (např. řízené inundace),

- revitalizací území zvýšit retenční potenciál plochy povodí,

- za účelem předpovědi záplav založit informační systém o odtokových poměrech,

- upřesnit povodňové plány,

- na zaplavovaném území upravit podmínky využití území.

Protipovodňová ochrana všech sídel na kulminační průtok povodně v roce 1997 je možná a u většiny menších obcí poměrně jednoduchá. Určité potíže vzniknou v Olomouci a v Přerově, které jsou překonatelné citlivým architektonickým řešením nábřeží v městských památkových rezervacích. I v těchto městech je protipovodňová ochrana (zkapacitněním koryta) finančně a technicky realizovatelná.

Inundační prostory v údolních nivách řek plnily při transformaci povodňové vlny nezastupitelnou funkci, jejich plné nahrazení retenčními nádržemi není reálné. Této funkci nivy je nutné přizpůsobit režim jejího využívání.

Orientačně byly stanoveny náklady na navrhovanou protipovodňovou ochranu sídel (na toku Moravy od soutoku s Desnou po soutok s Dyjí a na toku Spojené Bečvy), které činí celkem 5,4 mld. Kč. Tuto sumu je třeba považovat spíše za maximální, neboť se počítá s ochranou všech sídel v údolních nivách na kulminační průtok povodně v roce 1997. Podrobnější analýzou povodňových škod je možné stupeň povodňové ochrany některých obcí snížit.

Předpokládáme, že protipovodňová bezpečnost se bude dále zvyšovat revitalizačními úpravami krajiny a zlepšováním jejího vodního režimu.

Po srovnání obou stručně charakterizovaných variant je zřejmé, že varianta řešení protipovodňové ochrany pouze diferencovanou ochranou sídel je výhodnější než varianta s retenčními nádržemi, neboť:

1. je výrazně levnější (5,4 mld. Kč na rozdíl od nádrží za 16, 5—26,3 mld. Kč)

2. svými účinky je jednoznačnější

Řešení s diferencovanou ochranou sídel výrazně neovlivní současné odtokové poměry, umožňuje navrhnout hrázový systém na parametry povodně 1997, pokud bude úroveň hrází navržena s převýšením nad hladinu kulminačního průtoku 1997; bude mít protipovodňová ochrana vysoký stupeň bezpečnosti. Naproti tomu u varianty s nádržemi je třeba vzít v úvahu nejistý vliv soustavy retenčních nádrží na režim povodně, nejistoty v hydrologických údajích, nepředvídatelný lidský faktor při manipulaci v nádržích aj.

3. na rozdíl od varianty s nádržemi je možno podle ní realizovat ochranu neodkladně

Získání desítek miliard korun na řešení protipovodňové ochrany stavbou retenčních nádrží je nereálné, tento přístup by v celé republice přišel na stovky miliard korun. Realizace varianty bez nádrží může být provedena v reálném čase, jsou zde i předpoklady pro její financování nejen státem ale i dalšími subjekty.

4. umožňuje diferencovanou ochranu sídel podle pořadí efektivnosti

Diferencovaná ochrana sídel umožní investování do protipovodňové ochrany podle naléhavosti (efektů, které přináší), a postupně. V první fázi by se měla realizovat ochrana sídel zvýšením kapacity koryt a ohrázováním souběžně s úpravou hospodaření v inundacích, ve druhé fázi se bude revitalizovat krajina.

5. varianta s nádržemi ze státního rozpočtu odčerpá tak vysoké prostředky, že nezbude na financování obnovy krajiny a na obnovu krajinného rázu údolní nivy

Pokud kompetentní orgány přistoupí na reálnější a úspornější řešení bez nádrží, bude šance uskutečnit projekty zpřírodnění krajiny, obnovu krajinného rázu a funkcí údolních niv, zlepšení ekologické stability krajiny, ekologizaci zemědělství, protierozní programy, ozdravění lesů, obnovu mokřadů, rybníků apod.

 

Koncepty ochrany proti škodlivým účinkům velkých vod

Tomáš Havlíček

Jak moc jsou důležitá přesná čísla?

Primární příčinou povodní v roce 1997 byly vysoké srážky. Zatím nemáme všechna přesná “povodňová” čísla, o těch dosud zveřejněných se někdy vedou spory. Čísla jsou důležitá pro vodohospodářská řešení a výpočty. Jsou ale opravdu důležitá pro volbu systémového přístupu k ochraně před povodněmi? Myslím, že rozhodně nejsou klíčová. Podstatně důležitějším údajem než průtok v korytě je rychlost a míra odtoku z povodí. A tady jsme s přesnými čísly vedle. Jak by odtekly loňské červencové srážky z krajiny, jaká byla před 100 lety, tedy před zahájením podstatnějších vodohospodářských zásahů do toků? Odpovědět zcela exaktně (rozumějte přesnými čísly) neumíme, můžeme jen odhadovat, ale i z těch odhadů vychází podstatné zrychlení odtoku a zvýšení kulminace. Snad dvojnásobné.

Myslím, že musíme s pokorou přiznat, že není možné všechno přesně spočítat. To neznamená rezignaci na snahu kvantifikovat, to znamená poctivě přiznat možnou míru chyb a nepřesností v těchto kvantifikacích. Všechno se prostě spočítat nedá a ani to nemá smysl, což platí pro jednotky objemové, průtokové, finanční či jakékoliv jiné.

To by se mělo promítnout i do názoru na ochranu proti škodlivým účinkům velkých vod. Nechoďme úplně “na hranu” možností, které jsme si spočítali (těsně za hráze regulovaných řek a do “chráněných” niv), ale raději odstupme od břehů kousek dál a ponechme řekám místo, aby mohly relativně nerušeně odvést velké vody. Prospěje to nejen našim peněženkám, ale i přírodě a krajině.

Kdo se komplexně zabývá retencí vody v krajině?

Nemám žádné informace o tom, že by se některá z institucí komplexně a odborně zabývala všemi možnostmi retence vody v krajině a že by je někdo prosazoval jako nástroj ekologicky citlivé a ekonomicky přijatelné ochrany proti škodlivým účinkům velkých vod. Z dosavadních poznatků jasně plyne, že došlo k podstatnému omezení retenční schopnosti krajiny. A to způsobil člověk svými zásahy. Kde je analýza všech možností nápravy a zvýšení retence vody v povodí? Zvýšení retence vody v krajině s sebou může nést vedle zlepšení protipovodňové ochrany i řadu dalších pozitivních jevů (namátkou: zvýšení infiltrace vody do podzemí a obohacení vodních zdrojů, zlepšení ekologických podmínek, zvýšení biodiverzity, zvýšení estetické hodnoty krajiny aj.).

Jak to, že v odborných studiích, které mohou významně ovlivnit státní politiku (VÚV Brno, 7/1997), čteme hlavně o potřebných akumulačních objemech v nádržích a velkých poldrech (spolu s regulacemi všech typů toků jsou nazvána jako “preventivní trvalá, strukturálně-technická opatření”)? Přitom ostatní možnosti retence vody v krajině (zamíchané do “organizačně-legislativních opatření”) jsou tam zpochybněny v několika obecných odstavcích! Vždyť ani nejsou pořádně definovány!

Ve zmíněné studii lze přitom nalézt i rozpor ve chvále nádrží: “Velkou předností technických opatření je možnost v zásadě jednoznačně definovat účinek každého opatření v množství i čase....při použití špatných prognózních údajů nemusí účinek (technických opatření) odpovídat očekávání.”

Jaké jsou možnosti retence vody v krajině?

Všichni se asi shodneme na tom, že je potřeba zvýšit retenci vody v krajině. Lze předpokládat, že chybějící retence v povodí Moravy činí cca stovky mil. m3. Pro povodí horní Moravy uvádí zmíněná studie VÚV (7/1997) potřebu 120—130 mil. m3. Tento objem chce zadržovat zejména v údolních nádržích a poldrech. Není však zřejmé, jak VÚV k uvedeným číslům dospěl, když nejsou podrobněji formulovány principy protipovodňové ochrany celého území. Uvažovali autoři možnosti zaplavování zemědělských pozemků? A v jaké periodicitě? Jak se ve studii uvedené retenční prostory promítnou do transformace různých povodní? Jaké jsou možnosti retence vody v krajině?

Shodneme-li se na potřebě větší retence vody, větším problémem už bude volba nástrojů. Přehrady a poldry zdaleka nejsou jedinou možností. Uvádím přehled s řádovým odhadem potenciální retenční kapacity jednotlivých typů opatření:

1. Změna hospodaření na zemědělských plochách (zlepšení fyzikálních vlastností půd a obsahu humusu, změna tvarového a velikostního uspořádání pozemků, způsobů hospodaření, zastoupení plodin a kultur, eliminace účinků odvodnění) - cca v řádu desítek mil. m3.

2. Změna krajinných struktur směrem k pestřejším a subtilnějším s cílem prodloužit dráhy odtoku, zvýšit hustotu hydrografické sítě a objem vody zadržený v mikroreliéfu krajiny (rozdělení pozemků, střídání plodin, meze, remízky, průlehy, zasakovací příkopy, ÚSES, ostatní trvalá vegetace) - cca v řádu mil. m3.

3. Změna hospodaření v lesích (změna druhové skladby, omezení holosečí, šetrnější způsoby přibližování dřeva, důraz na mimoprodukční funkce lesa aj.) - cca v řádu desítek mil. m3.

4. Obnova nebo budování malých retenčních ploch (mokřady, malé poldry v údolnicích, malé nádrže a rybníky s rozlohou řádově v hektarech) - v řádu desítek mil. m3.

5. Řízená inundace do vybraných lokalit v územních nivách (mělké poldry a inundační plochy s maximální hloubkou vody cca do 2 m, odsun hrází, ukončení zbytečně vysoké ochrany zemědělské půdy aj.) - v řádu desítek až stovek mil. m3.

6. Znovuprodloužení dříve upravených koryt toků (zpomalení odtoku) - max. v řádu mil. m3.

7. Výstavba velkých nádrží - v řádu desítek až stovek mil. m3.

Jaké nástroje tedy zvolit? Jistě bude potřebné volit kombinaci několika nástrojů a nikoliv jen jeden. V první řadě je třeba ovlivnit primární příčiny rychlého odtoku z elementárních povodí, na větších tocích je nejpřirozenější využití inundačních území lužních biotopů a až jako poslední zbývají údolní nádrže.

Jak dopadá porovnání konceptů protipovodňové ochrany?

Je zřejmé, že se rýsují dva základní koncepty protipovodňové ochrany. První, “ofenzivní”, spočívá stručně řečeno v budování velkých retenčních prostorů (velkých přehrad) v kombinaci s regulacemi toků. Druhý, “defenzivní”, spočívá (rovněž zjednodušeně řečeno) v “ústupu od břehových hran”, ochraně sídel pomocí hrází (pokud možno odsazených) a v plošné retenci vody v krajině.

Zajímavé je vyhodnocení jednotlivých typů opatření z hlediska jejich nároků. Orientačně lze uvést např. srovnání finančních nároků přehrad a některých dalších investic (podle již zmíněné studie VÚV (7/1997) a dalších prací):

  Investice mil. Kč/mil. m3
retenčního prostoru
cena 1 m3 retenčního
prostoru (Kč)
nádrž Hanušovice 9140/20 457
nádrž Loštice 1431/8,6 166
nádrž Teplice 11310/73,5 154
poldr Teplice 1510/20 75
poldr Mohelnice 1660/30 55
inundace Litovelské Pomoraví 400/50 (upravený údaj) 8
poldr Ostroh 209/4,5 46

Hlavní prosazované nádrže (Hanušovice, Mohelnice, Teplice) by tedy stály cca 22 mld. Kč. Problém řešení protipovodňové ochrany pomocí několika velkých údolních nádrží spočívá rovněž v tom, že vynaložené prostředky musí být stejně doplněny o další náklady, které:

- umožní ochránit řadu vedlejších povodí, ve kterých přehrady nemají být zbudovány, nebo nejsou započítány,

- bude potřebné vynaložit na údržbu a doplnění hrázového systému v nivách pod přehradami, protože ani největší přehrady nezaručí absolutní ochranu a dosah transformačního účinku přehrad je omezený.

Naproti tomu při “pasívním” konceptu cena 1 m ochranné hráze činí průměrně cca 5000 Kč vč. drobných objektů. Při celkové délce nových nebo podstatně opravovaných hrází v nivě Moravy a Bečvy cca 400 km bude náklad činit cca 2 mld. Kč, další 2 mld. Kč uvažuji na zkapacitnění koryt ve městech, kde není jiná možnost, a ještě 2 mld. Kč na stavbu dalších objektů (odlehčovací koryta apod). Celkem tedy náklady na opatření se srovnatelným (nebo větším) efektem budou činit cca 6 mld. Kč.

K nákladům na obě varianty je nutné přičíst ještě náklady další, a to na realizaci ostatních opatření ke zvýšení retenční schopnosti krajiny. Právě ušetřených 16 mld. Kč (cca 45-násobek prostředků ročně vynaložených na revitalizace říčních systémů!) je možno účelněji vynaložit např. na krajinotvorné programy. Roční výši prostředků, které mají tyto programy k dispozici, považuji za doslova směšnou s ohledem na to, kolik prostředků je pro tyto účely skutečně potřeba.

Je nutné přiznat, že oba uvažované koncepty mají samozřejmě i další efekty, vazby a aspekty. Jejich porovnání bude jistě důležitým argumentem při obhajování každého konceptu.

Doposud se prosazoval koncept “aktivní”. Dovoluji si vyslovit pochybnost o jeho efektivnosti z hlediska ochrany proti škodlivým účinkům velkých vod a vynaložených nákladů. Spolu s devastujícím vlivem zejména zemědělského hospodaření to považuji za hlavní příčinu tristního zdravotního stavu krajiny a její retenční schopnosti.

Změnit tento stav znamená začít chápat všechny procesy, které s povodněmi, vodou, krajinou a mezi sebou vzájemně souvisejí. Znamená to aplikaci holistického přístupu v první řadě do myšlení lidí; to se potom musí promítnout do legislativního rámce, ekonomických nástrojů, fungování institucí a v důsledku toho i do stavu krajiny.

Převzato z časopisu Ochrana přírody, 53, 1998, č. 4, kráceno.

 

Přírodě blízké až přirozené ekosystémy niv moravských řek a katastrofální povodně 1997

Jan Lacina

Ochrana přírody a krajiny v širokých říčních nivách

V rámci převážně zorněných Vněkarpatských a Vnitrokarpatských sníženin (Dyjsko-svrateckého úvalu, Dolnomoravského a Hornomoravského úvalu, Moravské brány a Ostravské pánve) a Poopavské nížiny jsou právě široké nivy řek Dyje, Svratky, Jihlavy, Moravy, Bečvy, Odry a Opavy těmi územími, v nichž se zachovala celá řada přírodě blízkých až přirozených ekosystémů s vysokou druhovou diverzitou. Proto právě zde je v porovnání s okolními plošinami i podstatně vyšší četnost zvláště chráněných území - maloplošných i velkoplošných. Chráněná území zahrnují celou škálu rozmanitých nivních biocenóz: zbytky i rozlehlejší komplexy lužních lesů, nivní louky, různé typy mokřadů včetně odříznutých říčních ramen, poslední zbytky neupravených říčních koryt. Mezi zvláště chráněná území jsou zahrnuty i některé rybníky s přirozenými břehy a litorálními lemy.

Nejvíce chráněných území je v nivě Moravy. Z velkoplošných je to CHKO Záhorie na Slovensku (do nivy zasahuje jen část), přírodní parky Strážnické Pomoraví a Záhlinické rybníky a CHKO Litovelské Pomoraví. Velkoplošnou ochranu si však zasluhuje řada dalších ekologicky cenných částí nivy - zejména rozlehlý komplex lužního lesa s enklávami nivních luk nad soutokem Dyje s Moravou. V nivě Moravy bylo vyhlášeno 37 maloplošných chráněných území (národních přírodních rezervací, národních přírodních památek, přírodních rezervací a přírodních památek), z toho 22 v nivní části CHKO Litovelské Pomoraví.

V nivě dolního toku Dyje, Svratky a Jihlavy bylo zatím vyhlášeno osm maloplošných chráněných území, malou částí sem zasahuje CHKO Pálava. V nivě spojené Bečvy jsou lokalizována zatím jen tři maloplošná chráněná území. V nivě Odry byla vyhlášena CHKO Poodří zatím se třemi rezervacemi, v nivě Opavy jsou v rámci dvou přírodních památek chráněny zbytky slatinných luk.

V širokých nivách všech jmenovaných moravských řek však lze vymezit desítky dalších ekologicky významných segmentů. Svědčí o tom skutečnost, že např. v nivě Bečvy bylo při mapování popovodňového stavu vymezeno kromě tří stávajících chráněných území celkem 70 dalších ekologicky významných segmentů krajiny, včetně 13 úseků povodní vytvořeného přirozeného říčního koryta a náplavů.

Říční nivy jsou i významnými přirozenými migračními cestami rostlin a živočichů, zprostředkujícími kontakt různých ekocenotických skupin organismů. Proto jsou nivami všech jmenovaných moravských řek vedeny trasy nadregionálních, resp. regionálních biokoridorů územních systémů ekologické stability, napojené na evropskou ekologickou síť (EECONET). Mezi evropsky významné biokoridory patří niva Moravy a niva Odry, mezi biocentra evropského významu je počítána oblast soutoku Dyje s Moravou a Litovelské Pomoraví.

Nivy moravských řek mají tedy výjimečně velký význam pro ochranu biodiverzity v četných segmentech přírodě blízkých až přirozených ekosystémů. Vzhledem k povodni v červenci 1997 je třeba nastínit alespoň tři okruhy vzájemných interakcí mezi povodňovou kalamitou a přírodě blízkými až přirozenými nivními ekosystémy:

1. Vliv přírodě blízkých a přirozených nivních ekosystémů na průběh a důsledky povodně

Jednoznačně pozitivní roli sehrály lužní lesy, zvláště jejich rozsáhlejší komplexy. Výrazně brzdily rychlost povodňové vlny (např. převážně zalesněnou nivu Moravy v CHKO Litovelské Pomoraví překonávala povodňová vlna plných 10 hodin). Suchý poldr s lužními lesy nad soutokem Dyje s Moravou zachytil přibližně 100 mil. m3 vody, čímž významně zabránil vzniku povodňových škod v nivě Moravy v sousedním Slovensku a Rakousku.

Z ekonomického hlediska jsou povodňové škody nejen v lužním lese, ale i v nivních loukách, podstatně nižší než v zorněné a osídlené části nivy.

2. Negativní vlivy a důsledky povodně na přírodě blízké a přirozené nivní ekosystémy

Lužní les byl místy zanesen nejen písčitými sedimenty a organickou hmotou, ale i cizorodým materiálem nejrůznějšího složení, vyplaveným ze sídel a skládek odpadu, nevhodně lokalizovaných i v příbřežních částech nivy. Jedná se často o těžko rozložitelné hmoty (např. plasty, kovy aj.). Ještě závažnější je však rozptyl toxických látek, jejichž vliv na vývoj ekosystémů nejen lužního lesa, ale i nivních luk a mokřadů se projeví až v příštích letech, pravděpodobně s dlouhodobou účinností (např. ropná havárie mezi Hodonínem a Lužicí).

Došlo ke stržení i delších úseků břehových porostů. Bylo však zjištěno, že v mnoha případech se jedná především o přestárlé a neudržované porosty s dominancí mohutných euroamerických topolů, jen v malé míře o vertikálně rozrůzněné porosty s pestřejší skladbou domácích lužních dřevin.

Při terénním průzkumu na konci vegetačního období 1997 bylo zjištěno, že v povodní přeplavených částech nivy stačily v podrostu břehových porostů a lužního lesa regenerovat především expanzivní neofyty, zejména křídlatka japonská. Je pravděpodobné, že povodeň přispěla k jejich dalšímu rozvoji a šíření na úkor domácích druhů. Silné zasedimentování některých částí nivy může znamenat výraznou změnu bylinného patra, včetně dočasného ústupu některých zvláště chráněných druhů. (viz str. 18).

V místech déle trvající zátopy došlo v lužním lese k úhynu mladých porostů (např. jasanových v luhu pod Lanžhotem), dlouhodobější zátopou byly devastovány i některé lužní louky.

Došlo k úhynu živočichů, zejména lovné zvěře. Průzkum v oboře Soutok pod Lanžhotem však ukázal, že nejvíce povodní utrpěla nepůvodní zvěř daňčí.

Boční eroze rozvodněných řek v místech styku nivy se strmými svahy zejména na flyšovém podloží aktivizovala svážná území, došlo k sesuvům i částí lesa s přírodě blízkou dřevinnou skladbou.

3. Pozitivní vlivy a důsledky povodně na přírodě blízké a přirozené ekosystémy

Přes řadu přímých negativních vlivů a jejich předpokládaných důsledků lze konstatovat, že i výjimečně velká povodeň se projevila jako výrazný krajinotvorný činitel z ekologických hledisek pozitivně. Došlo k místy i velmi výraznému omlazení reliéfu říčního koryta a zejména příbřežních částí nivy. Lze říci, že rozvodněné řeky působily jako samovolný revitalizační činitel.

V minulosti technicistně upravená koryta byla místy přeměněna v široká řečiště se složitou maloplošnou mozaikou různých vodních a mokřadních až terestrických biotopů (divočící tok, klidné laguny, do různé míry vyvýšené a zvodněné štěrkové a písčité lavice, strmé břehové nátrže), které jsou rozhodujícím impulsem pro rozvoj maloplošné mozaiky dynamicky se vyvíjejících geobiocenóz a hydrobiocenóz s vysokou druhovou diverzitou, která byla úpravami toku výrazně omezena. Tyto samovolně revitalizované úseky řečišť jsou ve svých různých částech potenciálním hnízdištěm některých zvláště chráněných a ohrožených druhů ptáků (ledňáčka říčního, břehule říční, kulíka říčního, pisíka obecného aj.), heterogenní řečiště je předpokladem obnovy diverzity rybí obsádky.

V nivě došlo k proplavení a zvodnění některých již zazemněných odříznutých říčních ramen, plochý reliéf byl změněn i převrstvením písčitými sedimenty. I zde se tedy změnila a obnovila mozaika biotopů, podmiňující zvýšení biodiverzity rostlin a živočichů a jejich společenstev.

Celkově lze říci, že na mnohých místech byl obnoven geomorfologicky i ekologicky jedinečný říční fenomén, iniciující dynamickou sukcesní sérii nivních biotopů. Je tedy nezbytné, aby alespoň některé části povodní revitalizovaných toků a jejich niv byly vymezeny jako další ekologicky významné segmenty krajiny a ponechány přirozenému vývoji.

Globální oteplování se teprve rozbíhá, ale velmi změněné složení atmosféry se projevuje už dnes dost výrazně. Zvýšené množství skleníkových plynů v ovzduší vede ke sníženému ochlazování zemského povrchu, což je podobné, jako kdyby silněji zářilo Slunce. Zesiluje se tím dění v atmosféře, zvýrazňují se výkyvy počasí.

Stále silnější tropické cyklóny se považují za nevyhnutelný důsledek nového složení atmosféry, podobně jako silnější vichřice na pobřežích mírného pásma. Říci ale o každé jednotlivé katastrofální povětrnostní události, že za ni může právě zesílený skleníkový jev, není pochopitelně možné. Jen je možné říci, že takových událostí bude stále více. To se týká i povodní a katastrofálně suchých období. Obojího můžeme čekat do budoucna o dost více, než bývalo zvykem před ještě několika desítkami let.

Globální změnu zemské atmosféry způsobuje Česká republika jen malým dílem, stěží jedním procentem — přestože v přepočtu na jednoho obyvatele jsme v emisích oxidu uhličitého první v Evropě. Připojit se účinně ke světovým snahám o omezení emisí skleníkových plynů je velmi naléhavé, chceme-li se v delším horizontu pokud možno vyhnout extrémům počasí. Je ale možné, omezit povodně či sucha vlastním přičiněním i v horizontu kratším, řekněme už desetiletém? Můžeme příznivě ovlivnit počasí v naší zemi a jeho dopady, i přes nepříznivý vývoj globálního klimatu? Následující článek ukazuje, že to možné je, a říká jasně, jak.

Jan Hollan

Vývoj lidské populace z nomáda na zemědělce

Historie lidského rodu trvá 1,5 — 2 miliony let, většinu času, vlastně až do nedávna byl člověk nomádem, kočovným pastevcem, lovcem. Lidé žili v malých skupinách čítajících několik desítek členů, ve větším počtu se scházeli občas při slavnostních příležitostech.

Na usedlý, zemědělský způsob života přešel člověk vlastně nedávno, před několika tisíci lety. Má se za to, že do té doby bylo na Zemi celkem nejvýše čtyři miliony lidí. Byla to nejvýznamnější přeměna v lidské historii, umožnila vznik států, armád a hlavně růst populace. Odhaduje se, že na přelomu letopočtu žilo už 200 milionů lidí, o dva tisíce let později, tedy nyní, již 5 miliard.

Jaký byl osud civilizací, které díky dostatečné produkci potravy mohly vytvořit a udržovat státní strukturu, vojsko, které vybudovaly města a vytvořily úchvatnou kulturu? Jeden z objevitelů a průzkumníků dávných sumerských měst Leonard Woolley si lámal hlavu, co se stalo s kvetoucími městy, úrodnými poli a krajinou sumerské říše, že je dnes zde jen suchá step bez stromů a někde dokonce poušť. Ukázalo se, že sami Sumerové zničili svoji zemi. Už na začátku 3. tisíciletí př. Kr. rozvinuli výkonné zemědělství, postupně budovali zavlažovací kanály, odlesňovali vysočinu. Delta řek Eufrat a Tigris se posunovala o 20 až 30 km za tisíciletí. Zavlažovaná půda v nížinách se postupně zasolovala, klesala její úrodnost a zemědělci přecházeli z pěstování pšenice na odolnější ječmen. V průběhu jednoho tisíciletí výrazně poklesla úrodnost půd, lidé vysoušeli močály a nivy aby získali novou půdu, tím ovšem narušili ještě více vodní cyklus a měnili klima. Voda z řek rozváděná do zavlažovacích systémů přinášela soli z narušených půd, odpařovala se, opouštěla krajinu a soli zůstávaly v půdě. Záznamy z doby přibližně 2000 let př. Kr. hovoří o zbělení země, tedy o rozložení organických látek a o zasolení. Sumerská říše se rozpadla, má se za to, že politickému a vojenskému pádu předcházel kolaps zemědělství způsobený degradací půd, zaviněný neuváženou lidskou činností.

V písku mezi dolním Eufratem a Tigridem jsou pohřbena města a poklady starého světa Sumerů. Pohřbeny jsou zde i naplaveniny, důkazy o tom, že některé oblasti Mezopotámie byly postiženy katastrofálními záplavami. Má se za to, že odraz těchto záplav se dostal do sumerských a babylónských mýtů a z nich do Starého zákona, jako potopa světa. Napadá mně ale, že nedávné záplavy postihly více lidí a snad i větší plochu než ony záplavy ve starověku.

A další civilizace? Civilizace v údolí řeky Indu (2300 let př. Kr.) trvala pouze půl tisíciletí. Stavby mohutných chrámů, pálení cihel vedly k likvidaci lesů, kombinace odlesnění a zavlažování vedla potom k zasolení půd a k záplavám. Rozsáhlé odlesnění vrchovin Číny, horního povodí Žluté řeky, vedlo k zátopám a k transportu půdy řekou do moře, odtud je i jméno Žluté řeky. Původní centra křesťanské Etiopie se musela následkem odlesnění a následkem degradace půdy přemístit na jih, do centrálních hor. Podobné se opakovalo, když se Addis Abeba stala hlavním městem (1883). Během dvaceti let byla oblast v okolí 150 km odlesněna, město totiž potřebovalo dřevěné uhlí.

Ve Středozemí rostly původně duby, buky, cedry, borovice. Člověk je vykácel na stavbu domů, lodí, chrámů, či aby získal půdu. Les se již neobnovil. Půda se spláchla dešti, vytvořily se holiny a delty řek. Několik malých lesíků cedru v Sýrii a Libanonu a cedr na libanonské vlajce zůstává jako symbol zašlé slávy a zničené funkce - obchod blízkého východu cedrové lesy zlikvidoval. Odlesňování Řecka a destrukce tamní krajiny se datují od 1. tisíciletí př. n.l. Je známo, že Plato sugestivně varoval před odlesňováním a upozornil na jeho následky (Critias):

“To, co dnes z krajiny zbylo, je jen kostra nemocného člověka, tuk a země jsou odplaveny, pryč jsou velebné stromy, každý rok skrápěné deštěm. Voda neodtékala tak rychle do moře, jako dnes odtéká z obnažené půdy, půda bývala hluboká, bohatá, půda zadržovala vodu a dávala ji prameništím a tokům”.

Člověk nejprve krajinu kolem Středozemního moře odlesnil a poté trvalý drn likvidoval pastvou přemnoženého skotu a koz.

J.P.

Historie povodní na Labi a na Vltavě

Historické podklady o povodních jsou různorodé a často nesouměřitelné. Protože povodně byly doprovázeny škodami a ztrátami lidských životů, jsou informace o nich součástí písemných pramenů, ať jde o kroniky, pamětní zápisy nebo o korespondenci a hospodářské záznamy.

Názorným svědectvím velkých vod jsou povodňové značky vytesané do kamenů, nebo zakreslené na domech, branách či mostech. Někdy bývá obtížné odlišit, zda povodeň vznikla vinou vysoké kulminace, nebo dlouhou dobou trvání srážek.

První věrohodnou zprávu o povodni v Praze uvádí kronikář Kosmas k září 1118:

Léta od Narození Páně 1118 v měsíci září byla taková povodeň, jaké myslím nebylo na zemi od potopy světa. Nebo řeka tato naše Vltava, náhle vyrazivší překotem ze svého koryta, ach, kolik to vsí, kolik v tomto podhradí domů, chýší a kostelů úprkem svým pobrala! Nebo v jiných časích, ačkoliv se to málokdy stává, aby voda dorážející leda podlahy mostu dosahovala, ale tato povodeň vystoupila až do výše desíti loket přes most.”

Podle archeologických údajů je patrné, že vsi bývaly ve 13. století jen výjimečně zakládány v hrdlech meandrů nebo na náplavových kuželech. Pravidelně stávaly na říční terase 2 až 6 m nad říční nivou.

Čtrnácté století je obdobím velkých povodní. Řeky měly nevysoké břehy a rozlévaly se do odstavených ramen. Zanikla tehdy všechna sídla ležící níž než 5 m nad hladinou řek. Zároveň docházelo k velkým splachům půdy, niva se zarovnávala a povodně zasahovaly do vyšších poloh. Ke zvýšené erozi snad přispělo i zavedení těžkého pluhu ve 13. století, kdy malá čtvercová políčka, obklopená ze všech stran souvratěmi, byla nahrazena dlouhými poli. Odplavená půda musela být někdy na pole opět vynášena v koších. K erozi byly náchylné i nově zakládané vinohrady. Již od 14. století můžeme hovořit o vodním hospodářství. Městské rady začaly pečovat o čistotu řek i studní (ještě v 16. století doporučují lékařské příručky čerstvou říční vodu místo bahnité vody studniční).

Počátkem 15. století aktivita povodní klesá, vznikají údolní mokřady, vesnice i celá města se stěhují.

Od 16. století roste hustota záznamů, což umožňuje sestavit věrohodnější chronologii povodní a určit jejich příčiny. Na Labi a Vltavě převažovaly v 16. století povodně z trvalých srážek (31, 8 % pro Labe, 38,3 %. pro Vltavu), na druhém místě jsou povodně z tání sněhové pokrývky (Labe 25,8 %, Vltava 10,6 %) a na třetím povodně z lijáků (Labe 7,6 %, Vltava 14,9 %). Třetina zaznamenaných případů příčinu povodní neuvádí.

Prudký nárůst povodní přichází po roce 1750.

Pravidelné záznamy vodních stavů začaly na Labi v Děčíně od 1. ledna 1851, průtoky jsou zde měřeny od roku 1888. Na Vltavě se vodní stavy začaly měřit již v roce 1825 u Staroměstských mlýnů. Takto jsou k dispozici pro Čechy dvě dlouhé řady měsíčních průtoků a povodní, které jsou využitelné pro další zpracování.

Pro období 1851-1995 bylo vymezeno pro řeku Labe v Děčíně celkem 66 povodní, u nichž kulminační průtok překročil hodnotu dvouletého průtoku (1850 m3◊s-1).

Zajímavé je rozdělení těchto povodní na měsíce v roce: 30,3 % povodní se vyskytovalo v březnu, 16,7 % povodní připadlo na únor a zbytek (63,6 %) se vztahoval k období prosinec až březen. Obdobné procentuelní rozdělení vychází i pro povodně na Vltavě v období 1771 až 1954. Výskyt zimních povodní souvisí s náhlým táním sněhové pokrývky, často doprovázeným deštěm, kdy ke zvýšení vodní hladiny přispívá i nakupení ledu na řece. Naopak v letních měsících jsou povodně podmíněny několikadenními vydatnějšími srážkami.

I přes nejistoty lze vyvodit jisté závěry: na Labi byly extrémní povodně nejčetnější ve 2. polovině 16. století a ve 2. polovině 18. a 19. století. Na Vltavě je patrný nárůst povodní zejména ve 20. století (hlavně 1920-1940). Na Labi byly nejčetnější extrémní povodně v únoru, hned po nich následovaly povodně v březnu. Na Vltavě tomu bylo naopak, přičemž třetí nejčetnější měsíc byl červenec (na Labi leden).

Od roku 1954 se začínají budovat vodní díla Vltavské kaskády (Lipno, Orlík, Slapy a několik menších nádrží). Vliv Vltavské kaskády se v Praze poprvé projevil při povodni 10. července 1954, kdy povodeň byla snížena účinkem polonapuštěné nádrže Slapy, jejíž hráz byla v té době dokončována. Se vzrůstajícími průtoky však vliv Vltavské kaskády klesá a na úrovni stoletého průtoku činí jen třetinu celkového zmenšení. Jako příklad, kdy Vltavská kaskáda nemůže průtoky Vltavy v Praze ovlivnit vůbec, se uvádí čtvrtý největší naměřený kulminační průtoke v Praze, který dosáhl 3 330 m3◊s-1. Povodeň tohoto rozsahu byla 26. května 1872.

20. století je charakterizováno povodňovým klidem, kdy se na Labi vyskytly jen dvě velké vody o málo větší než dvacetileté (1920, 1940).

Povodně přicházejí ve shlucích a periodách. Část našich klimatologů se domnívá, že právě v těchto letech se mění dlouhodobý (30 až 50 let trvající) teplotní a srážkový chod ve prospěch vlhčího a chladnějšího klimatu. Pokud je tato domněnka pravdivá, pravděpodobnost výskytu povodní poroste. Rozšířený je ale i odlišný názor, podle kterého se očekávají změny klimatu v důsledku předpokládaného pokračování globálního oteplování, což se nutně projeví i v kolísání odtokového procesu a povodní.

Pozorovaný pokles četností kulminačních průtoků na Labi od poloviny minulého století by mohl souviset i s dlouhodobým poklesem srážek v Českých zemích. Na Labi od roku 1851 klesal počet povodní postupně z 30 (1851-1900) na 20 (1901-1950) a až na pouhých 16 (1951-1995). Tento vývoj je mimo jiné podmíněn teplejšími zimami s pozdějším nástupem a menšími zásobami vody ve sněhové pokrývce. Otázkou je, jak dlouho bude tato tendence pokračovat. Ani v tomto zdánlivě klidnějším období však nelze vyloučit velkou povodeň srovnatelnou s těmi minulými.

H. K.

Literatura:

(1) OLDŘICH KOTYZA, FRANTIŠEK CVRK, VLASTIMIL PAŽOUREK: Historické povodně na dolním Labi a Vltavě. Okresní muzeum v Děčíně, 1995.

(2) RUDOLF BRÁZDIL: Historie povodní na Labi a Vltavě v Čechách.

1 - v Rudě nad Moravou 35 m3 ◊s-1
2 - po Desnou, včetně 50
3 - po Sázavu, včetně 169
4 - po Třebůvku, včetně 290
5 - po Oskavu, včetně 332
6 - po Sitku, včetně 339
7 - po Bystřici, včetně 348
8 - po Olešnici, včetně 354
9 - po Bečvu, včetně 674
10 - po Blatu, včetně 684
11- po Valovou, včetně 701
12 - po Hanou, včetně 718
13 - po Moštěnku, včetně 747
14 - po Kotojedku, včetně 752
15 - po Rusavu, včetně 758
16 - po Dřevnici, včetně 794
17 - po Březnici, včetně 803
18 - po Olšavu, včetně 860
19 - po Veličku, včetně 864

Povodňové desatero

1. Povodně, ať již stoleté nebo tisícileté, postihnou vždy jen území říčních niv, tedy přirozených záplavových území, což je zhruba 2,5% území státu.

2. Ty jsou naopak pravidelnými záplavami podmíněny. Mají význam nejen vědecký, ekologický, ale i významně vodohospodářský a produkční.

3. Přírodním a přírodě blízkým ekosystémům, tedy lužním lesům a loukám, povodně neublíží.

4. Velkým povodním nelze žádnými technickými prostředky (úplně) zabránit.

5. Využívání nivy pro výstavbu, bydlení a výrobu bude vždy rizikové.

6. Stavební nevodohospodářské objekty jsou povodněmi ohroženy a samy povodňové škody umocňují.

7. Nejlepšími a nejlacinějšími “přehradami” jsou lesy, především lužní. Jejich plánovité rozšiřování koresponduje s plánovaným útlumem zemědělství.

8. Soustavná regulace řek je výzvou k souboji, který řeka nakonec vždy vyhraje. Dejme řekám jejich prostor.

9. Povodňové škody jsou zčásti daní přírodě za nerespektování jejích zákonů.

10. Je proto lacinější se přírodě přizpůsobit, než s ní nákladně neúspěšně bojovat.

Václav Petříček

Povodňové situace na řekách Moravě a Bečvě

Povodně jsou zcela přirozeným, periodicky se opakujícím jevem.

Díky ukládání povodňových sedimentů vznikají ploché říční nivy na okraji s terasovými stupni ohraničujícími rozsah záplavového území. Plochý, zdánlivě trvale stabilní povrch údolních niv může vyvolávat dojem jejich trvalé neměnnosti, rozsáhlé výzkumy však prokázaly, že údolní nivy patří dlouhodobě k nejdynamičtěji se měnícím částem krajiny.

Ke zvýšení průtoků v tocích a zaplavování údolní nivy dochází pravidelně v období jarního tání a v období přívalových či trvalých dešťů. Rozsah a intenzitu záplav významně ovlivňuje stav krajiny, ke vzniku záplav přispívá vše, co snižuje její retenční schopnost: nízká sorpční schopnost půdy, její utužení, likvidace trvalých travních porostů, zahloubení i malých toků a tím snížená retence horních částí povodí, likvidace malých záplavových území v horních částech povodí, mokřadů. Člověk zkrátil a prohoubil dolní toky řek proto, aby získal úrodnou zemědělskou půdu, zabránil záplavám a ochránil polní plodiny před zatopením. Na území naší republiky v posledních 150 letech byla zkrácena délka nejvýznamnějších toků asi o 4 600 km.

Na vznik a průběh povodní na řekách Moravě a Bečvě má zásadní vliv několik faktorů.

Povodně vznikají za různých srážkových situací. Nejvýrazněji se na nich podílí plocha vyšších částí povodí (Jeseníků a Beskyd), mohou však vznikat i v jiných částech povodí.

Povodně se pak vyvíjejí velmi složitým srážko-odtokovým procesem, který je za každé povodně jiný. Tvar povodí význačně ovlivňuje vývoj povodní, jejich postup, střetávání a tím i kulminaci povodňových průtoků. Plocha povodí Moravy má ve své horní části tvar vějířovitý (horní Morava a Bečva), ve střední a dolní části tvar podélný. Vrchol povodně horní Moravy, která se vytváří střetáváním vod z Moravy, Desné a dalších přítoků postupuje v bystřinných tratích velmi rychle, v úseku od Zábřehu až po zaústění Bečvy se rozlévá do široké údolní nivy a výrazně se zpomaluje. Vrchol povodně Bečvy postupuje mnohem rychleji než průtoky na horní Moravě, takže se na soutoku obou řek dostaví kulminace z Bečvy o dva i více dnů dříve než kulminace horní Moravy. Průběh povodňové vlny pod soutokem Bečvy s Moravou výrazně ovlivňuje strmý vrchol z Bečvy, pod soutokem obou řek se vytváří vrchol nový, který se dále snižuje rozlivem do rozsáhlých inundačních prostorů (např. nad jezem v Kroměříži) až k soutoku s Dyjí. Dle dosavadního pozorování předbíhá kulminace povodňové vlny Moravy kulminaci Dyje.

Vznik a průběh povodní je určován odtokovými poměry, které člověk významně ovlivnil svou činností. V důsledku hospodaření dochází ke snižování retenční schopnosti povodí. Počátek záplav a sedimentace povodňových hlín, které pokryly a srovnaly téměř celou údolní nivu, souvisí s kolonizací území (12. a 13. století). Velké záplavy se vyskytly v druhé polovině 16. století jako důsledek zvýšeného množství srážek a současně rozsáhlého kácení lesů v horských a podhorských oblastech. Plošnou erozi půdy a povrchový odtok vody v posledních dvou stoletích mnohonásobně zvýšilo rozsáhlé zavedení okopanin, především brambor.

Výsledky výzkumných prací ukazují na to, že klimatické změny, ať lokální či globální, se projevují značně nepříznivými důsledky - zmenšením odtoku v obdobích sucha a četnějším výskytem katastrofálních srážek. Předvídání těchto změn je spojeno s mnoha nejistotami.

Odtokové poměry byly také podstatně změněny vodohospodářskými opatřeními na tocích. Tzv. selské hráze v nivě Moravy se stavěly už v minulých stoletích, k rozsáhlejším regulacím řeky Moravy a jejích přítoků došlo až ve 20. století (zejména v 30. a 70. letech). Bečva byla regulována do roku 1933. Kapacita koryta v jednotlivých úsecích se navrhovala nesystematicky - v řadě sídel je zcela nedostačující (např. Litovel Q5), zatímco v extravilánech je kapacita koryta předimenzovaná (např. střední Morava - Q20 - Q100 pro ochranu lužních lesů a polí).

Průtokové poměry řek Moravy a Bečvy byly bezprostředně ovlivněny regulací hlavních vodních toků i přítoků, stavbou podélných komunikací na násypech a budováním systému ochranných hrází. Nedomyšleným zvětšením kapacity koryt řek a omezováním rozsahu záplavových ploch se výrazně snížila retenční kapacita údolních niv vodních toků, a tak se zvýšily kulminace povodňových průtoků.

Z výše uvedeného vyplývá, že bez existence propracovaného informačního systému a komplexního pojetí problematiky krajiny je seriozní řešení protipovodňové ochrany nezvládnutelné.

Václav Čermák, Antonín Buček

Problematické vyhodnocování povodňových průtoků

Vyhodnocení některých kulminací povodně na Moravě v létě 1997 prochází průběžnými výraznými změnami. S odstupem času původní udávané hodnoty kulminací stále narůstají (např. pro stanici Moravičany na řece Moravě byla v srpnu 1997 uváděna kulminační hodnota 362 m3.s-1, v říjnu 1997 byla zpřesněna na 401 m3.s-1, v březnu 1998 byla udávána již hodnota 625 m3.s-1, podobná je situace u stanice Olomouc, kde se původní hodnota 676 m3.s-1 měnila přes 715 m3.s-1 na nejnovější hodnotu 826 m3.s-1).

Ve zprávách o povodňové situaci v červenci 1997, které v postupně aktualizovaných verzích vydávali ČHMÚ a a.s. Povodí Moravy se nejdříve objevovaly rozdílné hodnoty kulminačních průtoků (Povodí Moravy uvádělo průtoky mnohem vyšší než ČHMÚ). Po 7 měsících vyhodnocování průtoků (březen 1998) již ČHMÚ (vyhodnocovatel) uvádí jako své hodnoty původně udávané Povodím Moravy (správcem toku, který vyhodnocování průtoků nemá ve svém zaměření). Vyhodnocení tak výjimečné povodně, při které je řada vodoměrných zařízení poškozena nebo zničena a voda tekla v inundacích mimo koryto, není jednoduché, a tak se hodnoty mohou měnit podle znalostí a metod, které jsou k dispozici. Pokud se však jedná o změny hodnot o více než 50 % (Moravičany) po 7 měsících vyhodnocování odborníky bez upozornění, že předchozí zveřejněné hodnoty nejsou definitivní, nabízí se vazby se snahami zvyšovat kulminace tak, aby podpořily nutnost výstavby dlouhodobě plánovaných vodních děl, které se doposud nepodařilo realizovat (např. obtokový kanál Olomouce má být v trase Dunaj - Odra - Labe, přehrada v Hanušovicích jako podpora téhož).

Unie pro řeku Moravu: Analýza povodňových událostí v ekologických souvislostech

 

Povodňové škody

Důsledky povodně v červenci 1997 byly katastrofální a na Moravě nemají obdobu. V horních částech toků nastaly především škody dynamickým účinkem vody, ve středních a dolních částech toků měla rozhodující vliv dlouhotrvající záplava.

Celkové povodňové škody dosáhly podle oficiálních údajů 62,6 mld. Kč. Jejich vyčíslování probíhalo ve dvou liniích: škody podle dílčího vyčíslení okresními úřady představují 25,5 mld. Kč (41 %), 37,1 mld. Kč (59 %) bylo vyčísleno jednotlivými resorty jako škody na jejich majetku.

Jak je zřejmé z tabulky, lidské tragédie spojené se ztrátou bydlení tvoří necelých 13 % z celkových škod (8,1 mld. Kč), téměř jako škody na neobytných budovách a výrobních halách. Výmluvné jsou položky škod na strojích, zařízeních a dopravních prostředcích (9,1 mld. Kč) a na zásobách výroby a obchodu (9,4 mld. Kč) - těchto 18,5 mld. Kč znamená téměř 30 % z celkových škod. Velká část z tohoto majetku se dala před vodou zachránit, lze je přičíst na vrub neinformovanosti, liknavosti, pasivitě odpovědných osob. Vodohospodářská zařízení, která musí počítat se všemi rozmary vodního živlu, vykázala škody téměř 6 mld. Kč (9,2 %). Poškození kulturních památek (148 mil. Kč - 0,2 %) může být poučením, že naši předkové byli s umísťováním význačných staveb mimo dosah povodní podstatně prozíravější.

K postupu vyčíslení škod a výsledným údajům je třeba říci, že okresní úřady postupovaly při vyčíslování škod podle své úvahy (např. při zahrnutí nebo vyloučení podnikatelských subjektů), a že resortní sumáře byly zpracovány pouze na celostátní úrovni, nejsou lokálně identifikovatelné. Tím tyto údaje ztrácejí vypovídací hodnotu k posuzování efektivnosti navrhovaných opatření, které by měly zabránit škodám při příštích povodních.

Obecně se přiznává, že zjištěné a vyčíslené škody byly poněkud nadhodnocené (podle neoficiálních odhadů dosáhly pouze 40 mld. Kč, a protože jsou v zásadě nezávazné, jsou používány spíše k účelové argumentaci. Problémem rovněž zůstává, že všechny škody v následném období (další nezbytné demolice, svahové sesuvy, paralyzované podniky) nebyly dosud přesně vyčísleny (odhad je 7 miliard Kč) a tedy ani celkový rozsah škod nebyl průběžně aktualizován.

Po vyčíslení škod bezprostředně po povodních (odhlédněme od jejich kvality a věrohodnosti s ohledem na časové omezení a metodické problémy) s těmito daty nikdo dále nepracoval a nezabýval se tím, proč opravdu ke škodám došlo, kde byly škody největší, zda k nim muselo dojít nebo jak a čím by se jim dalo příště předejít. Proto jsou povodňové škody poněkud “zamlžené” a v aktivitách k jejich odstranění každý resort postupuje po svém s cílem získat od státu co nejvíce prostředků.

Analýza povodňových škod ukázala, že nejmenší škody nastaly v přirozených a přírodě blízkých úsecích potočních a říčních niv s přirozenými koryty vodních toků a s převahou ekosystémů přizpůsobených záplavám. V CHKO Litovelské Pomoraví, CHKO Poodří a Přírodním parku Strážnické Pomoraví se i přes neobvyklý rozsah zaplavení škody (především na narušení lesních a zemědělských komunikací) pohybují řádově v milionech Kč a jsou tedy z hlediska celkových škod zanedbatelné.

Největší škody vznikly v urbanizovaných částech niv, kde byla niva využita pro výstavbu nebo nevhodně postavené komunikace a kde přitom selhala technická opatření na omezení rozlivů vody. Rovný povrch a vhodné podmínky pro zakládání staveb vyvolaly v minulosti zvýšený tlak na zástavbu v údolní nivě, především v okolí velkých měst. Tlak na zástavbu v nivě ovlivnila také nedostatečná informovanost o skutečné účinnosti protipovodňových opatření, především o reálné kapacitě protipovodňových hrází. Masová výstavba v záplavových územích svědčí o chybném přístupu: zátopová území nejsou zakreslena v územních plánech (Jeseník), stavba byla povolena i s vědomím její rizikové lokalizace nebo bylo dokonce stavěno i přes varování, že jde o nebezpečné území (Chomoutov, Lanžhot). Je třeba mít na zřeteli, že umísťujeme-li stavbu do nivy, vědomě se vystavujeme riziku jejího zaplavení, poškození a zničení. Tato zásada musí být respektována nejen u stavby budov, ale i u komunikací a infrastruktury. (viz Löw str. 18) Komunikace nejenže byly poškozeny povodní, ale také způsobily hromadění obrovských mas vody a daly toku povodně jiný směr a zprostředkovaně tak přispěly k zaplavení mnoha sídel. V těchto místech by mělo být zváženo, zda budou komunikace vedeny v nivě ve výši okolního terénu (a budou zaplavovány), na nákladných estakádách s dostatečně dimenzovanými a udržovanými propustky anebo zcela mimo nivu. Z předběžných propočtů vyplývá, že každý vyklizený metr profilu v nivě přispěje k bezkoliznímu převedení množství povodňové vody a je řádově levnější než technická protipovodňová opatření.

Analýza vývoje využití údolních niv ukazuje, že se v uplynulých dvou stoletích podstatně snížilo zastoupení luk a podstatně se zvýšil podíl orné půdy a zastavěných území. Pokud by tento trend pokračoval i v budoucnu, došlo by při opakování povodňové situace k neúnosnému zvýšení rizika katastrofálních škod. Racionálním využitím území niv vodních toků (zhruba 2,5 % plochy území ČR) lze riziko neúměrných škod nejúčinněji odstranit. Řešení “odejít z nivy” je řešením pracnějším, je nutné ale varovat před řešením jednodušším, které se uplatňuje - vše se vrací do stavu před povodní. (viz Míček str. 25)

Unie pro řeku Moravu: Analýza povodňových událostí v ekologických souvislostech

Rekapitulace povodňových škod Škody - vybrané dílčí pol. výše (mil. Kč) Podíl z celk. objemu škod (%)
1. zničené a poškozené rodinné domy 5 243 8,4
2. zničené a poškozené bytové domy 1 352 2,2
3. vnitřní vybavení domácností 1 470 2,3
součet 1-3 - škody na bydlení 8 065 12,9
4. stroje a zařízení, dopr. prostř 9 071 14,5
5. zásoby výroby a obchodu 9 458 15,1
součet 4-5 - movitý majetek 18 529 29,6
6. mosty, železnice, komunikace 12 072 19,3
7. zničené a poškozené budovy a haly 8 033 12,8
8. vodohospodářské škody 5 736 9,2
9. ekologické škody (nespecifikované) 4 672 7,5
10. ztráta úrody zaplavených plodin 1 623 2,6
11. základní stáda a tažná zvířata 144 0,2
12. kulturní památky 148 0,2
13. učební pomůcky, sbírky, knihovny 553 0,9
14. ostatní škody (nespecifikované) 2 592 4,1
Celkem 62,6 mld. Kč  
 
(pramen: Evidence povodňových škod dle jednotlivých postižených okresů)

Řeky se prostě vybřeží

Rozhovor s Jiřím Löwem o hrázích, proudech, inundační čáře a krátké paměti

Projížděl jste místa postižená katastrofálními povodněmi. Jak to na Vás jako na odborníka působí?

Tak především z obecného pohledu lze nazvat katastrofou třeba zemětřesení, ale ne povodeň. To je úplně běžný přírodní jev. I tentokrát šlo o normální stoletou vodu. Řeky se prostě - v tomto případě jednou za sto let - vybřeží.

Ale této vody bylo přece jen až příliš.

Může jí být ještě víc, může přijít i voda stopadesátiletá, i tisíciletá, a klidně třeba letos. Toto se prostě stává, je to jev, který tady vždy býval. Nejde o žádnou ekologickou katastrofu, příroda je na to zvyklá. Na jižní Moravě jsou rozlehlé nivy, které vytvořila řeka. Rozlila se tu během staletí mnohokrát a celou krajinu zarovnala. Jestli se tak stane jednou za deset nebo za sto padesát let, to už záleží na náhodě. Riziko je tu ale vždycky.

Voda zaplavila i místa, kde bývala velkomoravská hradiště. Znamená to, že se vystavovali nebezpečí záplav i naši předkové?

Nikoliv. V době Velké Moravy totiž takové povodně nebyly. Máme totiž dva typy řek: bezlesé, stepní, které nesou velké povodně, a lesní, které jsou typické tím, že mají stálejší průtok. V době ledové nebylo naše území zalesněné, a když přišel příval, veliká voda rychle krajinou prohučela. (Mimochodem - vytvořila říční terasy, na nichž dnes leží některá moravská města, například Kroměříž.) Pak se změnilo klima a zemi pokryly lesy. Řeky, které z nich tekly, byly zklidněné, povodně nesly malé. Proto mohli lidé Velké Moravy žít tam, kde žili. Vše se změnilo, když člověk začal krajinu zbavovat lesů. Vysočina je jedno velké pole a řeky se tu vlastně znovu změnily ve stepní toky. Začaly povodně a potomci Velkomoravanů museli nivu opustit. Odsunuli se na okraj, právě na říční terasy, a niva byla volná pro vodu. Naši předkové, i když také mluvili o katastrofách a božím dopuštění, reagovali správně a území, kde se opakovaly zátopy, prostě opustili.

Později tam ale postavili celá města a až do loňska se jim nic nestalo.

To není tak docela pravda. Teprve ve 20. století se lidé rozhodli, že vodu zkrotí a spoutají. Začali regulovat toky a pronikat do niv, z nichž se dá stále ukrajovat - lze tu stavět hráze a podobně. Jenže ne donekonečna, a tady byla míra zjevně překročena. Moravu jsme regulovali v roce 1912, Bečvu roku 1906 a začali jsme být pyšní na to, že jsme řeky zkrotili. Podlehli jsme klamu, že se umíme před nepřízní chránit.

Politikové a ekologové ale tvrdí, že vody bylo tentokrát tolik, že už nezáleželo na tom, jestli byla řeka zregulovaná nebo ne.

Samozřejmě, protože se rozlila a byla úplně mimo. Při regulaci krajiny a zástavbě došlo totiž v průběhu let k obrovskému množství chyb, které by měly zkoumat příslušné orgány. Území je odlesněné, lesy, které zůstaly, jsou navíc poškozené imisemi a mají nižší schopnost zadržovat vodu. Meze jsou rozorané, zmizely rybníčky, v kraji pracují meliorátoři. Nevím, jak je to možné, že zemědělci ještě stále obdělávají velké lány polí bez stromů a rybníků. Státní programy na oživení říčních systémů byly v rámci “balíčku opatření” zastavené, ale je vidět, že čekat nemohou. Důsledně by se mělo prošetřit, kdo dovolil lidem stavět za inundační čarou.

Co je to inundační čára?

Je to čára, která ohraničuje inundační, tedy záplavová území. Jde o úředně stanovenou oblast, o které se ví, že tu může dojít k záplavám. Tato čára vymezuje - z právního hlediska - tři skupiny občanů a podniků postižených záplavami.

První skupina si postavila domy mimo záplavové území, a přesto jim je voda spláchla. Tito lidé jsou v tom opravdu nevinně. Těm by se mělo okamžitě pomoci, protože za nic nemohou. Druhá skupina občanů, podniků a měst stavěla klidně v inundačním území, kde každý musí de iure počítat s občasným zaplavením. Je tu větší pravděpodobnost, že barák spadne, že zemědělec, který tu pěstuje místo zelené louky kukuřici, přijde o úrodu. Tato skupina měla povolení vodohospodářského orgánu nebo platné územní rozhodnutí. A tak musí žalovat toho, kdo jim chybné rozhodnutí dal a garantoval, že nebudou pod vodou. Je tu ještě třetí skupina lidí, kteří na záplavovém území stavěli přesto, že byli varováni. A dnes se tváří udiveně, že je voda smetla. Mají právo na odškodnění?

Jaký jste měl v terénu dojem z toho, že se voda ocitla mimo koryto a přicházela odjinud, než se čekalo?

Pozoroval jsem například jezero u Moravského Písku. Byla to obrovská hladina, kterou tekl napříč rychlý proud v místě starého koryta. Ale viděl jsem ještě dva další proudy, které byly o něco výš než ostatní hladina.

Jak mohly být proudy výš než hladina jezera?

Hydrostatické zákony platí v čisté vodě, bez barvy, chuti a zápachu. Od vodohospodářů vím, že jejich výpočty se vztahují právě na čistou vodu. Jenže to, co nesly záplavy, nebyla vůbec čístá voda, ale suspenze, směs kalů, kaše, která se chová jinak, panují tu jiné zákonitosti. Proudy, které tekly jezerem, měly jinou hustotu než okolní, už sedimentovaná voda, a proto se pořád míchaly a tekly.

Možná se mýlím, ale každopádně je třeba přemýšlet o tom, jestli se nemá počítat s povodňovými vodami jako s kaší. Všechny vodohospodářské pokusy, které se týkají přehrad, se dělají s čistou vodou a nemohou se použít, protože teorie v praxi neplatí.

Jaká je vlastně naše koncepce ochrany před povodněmi?

Celková koncepce, která u nás byla nastolena na začátku století, není asi vhodná. Kromě toho by měli vodohospodáři o nivu jinak pečovat, nevpustit do ní objekty, které tam nepatří. Například u Otrokovic jsem si všiml asfaltových silnic v lese. Vyčnívají tak 50 cm nad terénem, aby je případná voda nezalila. Když ale přišla velká povodeň, fungovaly jako proudnice, ohýbaly kašovité proudy, které tekly jezerem, a nasměrovaly je úplně jinam. Proměnily se v kormidla, která obracela proud. Proto přišla do Hradiště voda odjinud než od řeky.

Stromy kolem řek při povodni nevadily?

Snad jen tehdy, když se o ně zarazily trosky staveb a vytvořily bariéru. Strom jen zbrzdí, zpomalí odtok, ale nemůže mu dát nový směr. Ten mu dávají liniové překážky, kterých člověk v nivě nastavěl spoustu. Když přijde záplava, stačí 50 cm vysoký násep polní cesty, aby proud ohnul. Pak třeba zaútočí na hráz kolmo, jako u Otrokovic, a to hráz nemůže vydržet.

Co z toho vyplývá pro vodohospodáře?

Musí počítat s tím, že zařízení, která instalují do lužního lesa, budou něco s vodou dělat. Musí taky vědět, jestli je správně kordinováno vypouštění nádrží, aby se vlny nesčítaly. Musí dbát na to, aby byly hráze správně udržované a podobně.

Jaké chyby dělali územní plánovači jako vy?

Mám informace z první ruky, protože na těchto územích Pomoraví připravuji územní plán. A tak vím, že minimálně polovina zdejších vesnic nemá v územním plánu ani namalovanou hranici inundace. Kdo je za to odpovědný, nevím. Někdo nad tím prostě mávnul rukou.

Jak je to možné?

To je problém jevů, které nezažijete na vlastní kůži. Moc jim nevěříte. Nevěří jim nejen obyčejní lidé, ale ani odborníci. Stoletou vodu si prostě nikdo nepamatuje. Na loňské povodni se projevilo podcenění úplně ve všem. Vodohospodáři i územní plánovači viděli všechno bezpečně. Zemědělci, kteří mají programy na zatravňování, pěstují v inundačním území kukuřici, namísto aby tam byly louky. Myslivci se zase zlobí, že se utopila zvířata. Jenže v normální přírodě by například daněk k vodě nevlezl, jen myslivec ho chová u řeky.

V zaplavených oblastech byly protipovodňové hráze. Proč přestaly fungovat?

Problém je v koncepci. Jestliže ohradíme hrázemi koryto řeky tak, jak je tomu v případě Moravy, možná jsme řeku skutečně připravili na stoletou vodu. Když ale pak řeka stoupla do bočních ramen, zdutí a potoků, voda se vrátila a zatopila všechno. Chyba je v tom, že hráze jsou příliš blízko sebe. I kdyby se neprotrhly, voda by je stejně přelila. Kdyby hráze byly dál od sebe, tak by se tam vzdutý tok vešel.

Jak by měly být vzdáleny?

Například v Otrokovicích Morava potřebuje minimálně 300 metrů profilu nivy. Kdyby to měla, mohla klidně protéci. Ale my jsme profil zúžili na 120 metrů. Voda tak neodtekla korytem, ale šla přes hráze.

Takže by se většina dnešních hrází měla zbořit?

Těžko říct, které z hrází opravit a které zbořit. Voda za nimi se totiž začala chovat podle logiky, kterou neznáme. V každém případě se řece musí nechat průchod, ne ji zašprajcovat dalšími náspy silniček a všeho možného.

Jak by se měl region opravovat?

Máme dvě varianty: Můžeme podlehnout tlaku a vybudovat nové hráze a další přehrady a jádro problému - zúžená hrdla řek, hráze stažené k řece - necháme neřešené. Druhou možností je poučit se a z nivy ukrojit co nejméně. Silničáři, kteří povedou přes nivu silnice, je nebudou stavět na náspu, jak je tomu dnes. Podobně se budou chovat i stavitelé železničních náspů. Niva potřebuje co nejméně překážek.

Co dál?

Musí se zjistit, kdo za to všechno může. Hledání viníků není třeba uspěchat, ale hledat se musí. Když někdo udělá územní plán na Kroměřížsku a není v něm zakreslená inundační hranice, tak se přece musí zodpovídat. Minimálně komoře architektů. Odpovědnost má i ten, kdo od něj takový plán převzal. Loňské povodně by pak pro nás měly být především zdrojem poučení, začátkem nového soužití s nivou, otevřením dveří pro ochranu přírody i lidských zájmů. Může nám to ušetřit hodně peněz a přírody. Jen je potřeba si přiznat těch pár věcí, o kterých jsme mluvili.

Pavla Hobstová

Respekt 11.—17. 8. 1997

 

Kanál Dunaj - Odra - Labe není řešením

Prakticky bezprostředně po odeznění povodně začaly diskuse nad řešením další koncepce protipovodňové ochrany. Stejně jako tomu bylo jinde, i v povodí Odry se odborná veřejnost rozdělila na dvě skupiny. Zjednodu- šeně řečeno na zastánce vodohospodářských úprav na tocích a na zastánce zvyšování retence krajiny jako celku. V povodí Odry byly oživeny starší záměry Směrného vodohospodářského plánu na vybudování sítě přehrad na Odře a jejích přítocích, případně budování na jiných lokalitách. Rovněž zintenzivnily aktivity související s plavebním kanálem Dunaj - Odra - Labe, kdy bylo argumentováno možností neškodného převedení povodňových vod. Na toto téma proběhla řada jednání s polskou a německou stranou na vysoké úrovni. Obě aktivity mají z hlediska zachování mokřadních biotopů Poodří natolik zásadní význam, že je zapotřebí je rozvést podrobněji.

Varianta trasy kanálu Dunaj - Odra - Labe z roku 1971 je v rozporu s ustanoveními zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, který v § 26 zakazuje v CHKO stavbu nových plavebních kanálů. Hájená trasa, která je vedena nivou, by logicky znamenala přímou destrukci dotčených krajinných struktur a likvidaci mokřadních ekosystémů.

V případě upravené varianty na okraji oblasti by došlo k zásadnímu narušení vodního režimu, který je základní podmínkou pro zachování charakteru území.

Důvod je dvojí: narušením průtokového re-žimu pravobřežních přítoků Odry (např. stavbou přehrad) by došlo k výraznému ome- zení záplavového režimu ve větší části nivy. CHKO Poodří je právě oním přirozeným a z hlediska hospodářského využívání nejen neškodným, ale naopak prospěšným režimem každoročních záplav, unikátní a bez něj by většina přirozených mokřadních ekosystémů nemohla dlouhodobě existovat.

Dalším očekávaným negativem by bylo snížení hladiny podzemní vody v terasových štěrcích a tím i snížení vydatnosti desítek pramenů při patě svahu a postupný zánik na ně vázaných mokřadů.

Z uvedeného je zřejmé, že navrhované trasy projektu plavebního spojení Dunaj - Odra - Labe stejně tak jako plošné budování přehrad na většině oderských přítoků je v přímém rozporu s celospolečenskými zájmy danými ochranou sítě chráněných krajinných oblastí a dále pak v rozporu s mezinárodními závazky vyplývajícími ze zařazení CHKO Poodří do Ramsarské konvence na ochranu mokřadů. I kdybychom si odmysleli již mnohokrát zpochybněné ekonomické přínosy, je, vzhledem k uvedeným skutečnostem, navrhovaná realizace záměru nepřijatelná.

Domníváme se, že je vhodné zaměřit svou pozornost spíše na potenciál, který v sobě skrývá krajina. Zvýšení retenční schopnosti celého povodí v sobě totiž nese nejen prvoplánované utlumení povodňových škod, ale zároveň se zvýší i její pestrost, stabilita a estetické hodnoty.

Radim Jarošek

Využití inundačních prostorů v nivách

Při povodni v červenci 1997 bylo v nivě Moravy zatopeno celkem 710,3 km2, z čehož tvoří zastavěná území 78,38 km2. Území s nutnou ochranou tedy tvoří 11 % zaplavené plochy, tzn. zbývajících 89 % není nutné proti povodním chránit a je možné je využít k řízeným rozlivům povodňových vln.

Zájem chránit zemědělskou půdu před záplavami (podle našich odhadů je ochrana větší než Q5 ekonomicky nerentabilní) postupně klesá se zvyšujícím se zájmem na prioritní ochraně sídel a infrastruktury. Základem této ochrany je umožnění rozlivu povodňových průtoků na nezastavěné plochy niv prostřednictvím neřízených (volných rozlivů vody) a řízených inundací (rozlivů vody s možností ovlivnit přítok a odtok vody z retenčních prostorů technickými prostředky).

Jak již bylo řečeno, při transformaci povodňových vln plní nezastupitelnou funkci inundační prostory v nivě Moravy a Bečvy. V nivě Moravy jsou to zejména prostory v Litovelském Pomoraví a těsně nad ním (zdržení nástupu kulminace v Olomouci o cca 24 hod.), prostory mezi Olomoucí a Kroměříží a mezi Spytihněví a Strážnicí. V povodí Odry jsou významné prostory v CHKO Poodří. Stejně významné jsou inundační prostory na přítocích. Nahrazení jejich plné funkce retenčními nádržemi není reálné. Z toho vyplývá, že čím větší plochy bude možno využít pro inundaci, tím nižší budou náklady na budování technických opatření na protipovodňovou ochranu sídel položených níže na toku, u nichž musíme usilovat o ochranu proti povodním s vysokou bezpečností.

Aby inundační prostory plnily svoji funkci a při jejich zaplavení nedošlo k velkým hospodářským škodám, je třeba dodržovat tyto zásady a podmínky:

- u průtočných inundací odstranit překážky, které brání průtoku vody. Místní komunikace nevyvyšovat nad úroveň terénu a důležité komunikace křižující průtočnou inundaci budovat na estakádách, nebo je opatřit dostatečnými průtočnými otvory. Kapacitními propustky je třeba opatřit i stávající tělesa komunikací (železniční trať Bzenec - Strážnice),

- v místech, kde dochází k přelivu hrází upravit tvar, resp. opevnění hráze, aby nedošlo k protržení hráze,

- po opadnutí povodně umožnit vypuštění inundačního prostoru,

- v záplavovém území nepřipouštět zástavbu, pokud stavebník neprokáže, že na objektu nedojde k povodňovým škodám, k ohrožení životů a že nebude bránit hladkému průtoku vody,

- hospodaření na zemědělské půdě přizpůsobit režimu záplav (období záplavy, četnost záplavy, rychlost pohybu vody, hloubka vody),

- na častěji zaplavovaných plochách obnovit louky a lužní lesy,

- z inundací vymístit provozy, při jejichž záplavě může dojít ke kontaminaci povrchové vody.

Potřeba využití niv k inundaci přináší potřebu změny způsobu hospodaření, což se týká zejména zemědělství (přechod na méně intenzívní formy hospodaření spojené s přeměnou orné půdy na trvalé travní porosty je aktuální u cca 1 % zemědělské půdy).

Výše uvedené základní zásady by měly být podrobněji rozpracovány a k jejich realizaci by měly být vytvořeny legislativně ekonomické nástroje.

Uvedená potřeba změny využívání částí údolní nivy směrovaná k podpoře přirozeného hydrologického režimu při povodňových situacích je motivována také posílením ekologické stability krajiny a podporou mnohých aspektů ochrany přírody.

 

Jak to bylo v Jeseníkách II - aneb ROK POTÉ

Uplynul již rok od loňských katastrofálních srážek, které způsobily pravděpodobně největší povodeň jaká kdy ve Slezsku a na Moravě byla. Změnila osudy tisíců lidí, přinesla ztráty na životech a způsobila vysoké materiální škody.

Z pohledu biologů a krajinných ekologů však neznamenala jen negativa. Naopak, změny k nimž došlo na horních tocích řek a v níže položených nivách bylo možné hodnotit ve-směs pozitivně. Technická díla vybudovaná člověkem na tocích a v nivách řek masa prudce tekoucí vody, štěrku, půdy a dřeva zcela zničila. Na horních úsecích toků docházelo k rozsáhlým erozním jevům přímo v korytech řek, která často výrazně měnila svou pozici. Řeky obnovily svá původní široká balvanitá řečiště s oblázkovými plážemi a štěrkovými lavicemi, meandry a rozlivovými plochami. Vyvážené břehové porosty původní druhové skladby většinou přečkaly více než stoletou povodeň bez vážných škod. Stručně řečeno - došlo ke komplexní a plošné revitalizaci celých říčních systémů.

Horší byla situace v horských lesích a v těch částech niv, kde byla výrazně změněna druhová a prostorová skladba lesa. Zde došlo k masívnímu splachu svrchních horizontů půdy, přímo katastrofální byla eroze vzniklá v místech lesních svážnic a nevhodně trasovaných cest, které otevíraly svahy. Lesy Jeseníků dnes již bohužel nejsou jedlobukové “Věčné hvozdy”, jak je znával Pan Spisovatel Jaromír Tomeček... Věkové a druhové monokultury ve špatném zdravotním stavu, se zanedbanými pěstebními zásahy a obrovské holiny nemají retenční schopnost srovnatelnou s původními lesy oblasti. Voda z porostů připomínajících spíše plantáže odtékala děsivou rychlostí, která se s postupující erozí dále zvyšovala.

Na prudkých svazích obklopujících úzké nivy říček a potoků došlo k mnoha sesuvům. Do koryt řek se tak dostalo obrovské množství štěrků a stromů. Původní niva porostlá olšemi, jívou, javory a jasany byla v minulosti zcela zahrazena smrkem. Ten se při povodni projevil jako výborný revitalizační činitel - spolu s betonovými opěrnými zdmi silnic a zbytky mostů způsobil totální renaturalizaci horských toků - včetně likvidace mnoha souvisejících komunikací.

Níže na tocích a v zastavěných částech měst voda zničila většinu mostů a staveb v inundačních zónách. V místech, kde smrková monokultura uměle sestoupila až do říční nivy povodeň odplavila desítky hektarů porostů. Navazující železnice byla zničena. Naplavené dřevo mnohde paradoxně donutilo řeku změnit směr a některé obce tak byly de facto zachráněny před úplným zničením. Valící se masy vod a splavenin pak proudily z Jeseníků do nížin, kde pokračovaly se znatelně nižší energií - avšak v podstatně větším množství ve svém díle. Ničivém z pohledu člověka, přirozeném a tvořivém z pohledu přírody. Řeky tečou dál a vzpomínky pomalu pokrývá čas...

Opravdu jsme zapomněli? Opravdu jsme nepoučitelní? Podle situace, jaká je k vidění na horních tocích Jesenických řek ano. Neveselé, smutné je konstatování, že téměř po roce nejsou mnohé vážné škody napraveny, ale zároveň jsme stačili spolehlivě zlikvidovat vše pozitivní co nám povodeň přinesla...

Náš výlet po horských potůčcích a řekách začínáme v jednom podhorském městě zvaném X. Před městem totálně zničená železnice je údajně zcela na odpis. Na několika místech na cca 20 km dlouhé trati řeka Y obnovila své “prakoryto” v šířce přes sto metrů... Desítky metrů široké štěrkové lavice a malebné meandry vznikly na místě nepůvodního smrkového lesa, který podhorskou nivu do povodně uzavíral jako zátka hrdlo láhve. Místy je koryto hluboce zařízlé několik metrů pod okolní terén. U přítoků se vrší vysoké kužele naplavenin, břehy lemují skupiny olší, jasanů a javorů, které jediné odolaly dravému proudu. Jedním slovem - nádhera!

Přímo v intravilánu města X řeka silně poškodila průmyslový závod postavený zcela nelogicky v jejím záplavovém pásmu a zničila několik domů. Všechny mosty až na jeden padly. Nevadí, už betonujeme nové, sotva o půl metru vyšší. Co na tom, že zde řeka zcela změnila koryto a posunula se o desítky metrů? Však my ji donutíme, aby tekla zase jako dříve! Zpátky s ní! A sotva budeme hotovi zde, hurá do nezastavěné nivy kde se vše zopakuje. Dosypeme “břehové nátrže” obychom “oslabili sílu vod”. Co na tom, že tím zúžíme průtočný profil a příští velké vodě dodáme novou energii? To bude přece až zase za sto let! A obce níže na toku přece dělají totéž...

Ještě dosypat ty protivné meandry a bude klid! Stejně se tam v létě jen líhnou komáři! Že nebude voda? Postavíme si vodovod, stát ho přece zaplatí - pokud možno ze státního fondu životního prostředí...

Dopravní spojení z města X do města Z je obnovováno dosypáváním poškozených silnic říčním štěrkem a naplaveninami, které vyvážejí desítky těžkých nákladních tater z nejmenované řeky Y. Z korby kape, voda v korytě se kalí...

Takto se postupuje týdny, měsíce. Celé kilometry odplavených komunikací. Stovky a tisíce jízd musíte vykonat, abyste obnovili silnici, kterou na bezmála devíti kilometrech mezi městy X a Z zcela zlikvidovala řeka Y. Jistě, vznikla překrásná řeka s širokým korytem, peřejemi a malebnými tišinami. Pravá horská divočící řeka! Honem filmujte, fotografujte! Nádhera brzy zmizí, za Vámi již funí další tatra s nákladem, a do zátočiny, kterou právě obdivujete, nasype fůru kamení. Navrch přijde makadam a asfalt. Přirozeně, jsme ve druhé zóně chráněné krajinné oblasti a údolí řeky by nyní směle mohlo být řazeno do zóny jedna - ale nebude. Koho dnes zajímá příroda? Co na tom, že příští velká voda silnici opět zničí? Hlavně že zakázky se hrnou! To bude obrat!

Zatímco těžké stroje válcují a pěchují navezený materiál, v obnovené nivě řvou motorové pily. Stovky a tisíce kmenů jsou rozřezávány a odváženy, a když již není co kácet, “v důsledku obnovy” zničeného elektrického vedení se vykácí kilometry dlouhá alej více než stoletých javorů a jasanů. Jistě, mnoho z nich přečkalo povodeň, mnohde zachránily celé úseky silnice před zničením. Teď ale “vadí”, proto Pryč s nimi!

Další stroje bagrují napříč dva metry vysoké již vysypané silniční těleso a ukládají do něj betonové trubky. Nejdříve jednu polovinu, pak druhou - to aby se nezpomalilo tempo výstavby. Buldozery a bagr s radlicí projíždějí tokem a vyhrnují štěrky, voda se kalí... Po obnovované silnici přijíždějí další nákladní vozy a na “kritická místa” sypou mohutné žulové balvany coby kamenný zához. Menší bagry a betonové míchačky opravují zničený jímací objekt malé vodní elektrárny. Ta bude z toku řeky Y i v budoucnu odebírat až dvě třetiny vody - vždyť alternativní energie je potřeba a “je ekologická”...!

Po úspěšné likvidaci divočící řeky v zcela revitalizovaném údolí se dostáváme do malé osady výše na toku. V ní řval agregát celé dny a noci, dokud nebylo zavedeno nové vedení. Z bezpečnějšího lesního průseku sestoupilo vedení přímo ke korytu řeky... Konečně klid - co na tom, že obludné betonové a ocelové sloupy zcela zničily krajinný ráz? To je daň pokroku, civilizaci, něco musíme obětovat! Na mysl se však tiše vkrádá otázka - neschází zde něco? - inu ovšem, ona javorová alej. Místo ní máme nyní alej pařezů...

Naprosto zničený železobetonový most v osadě nahradíme ocelovým monstrem, které umístíme pokud možno na vysunutý sypaný násep kolmo na směr toku. Betonovými monolity a ocelovými profily “ochráníme” sypanou vozovku. Jen provizorně, chlácholíme ochranáře, však jen počkejte co tam dáme pro příští rok!

Usedáme do nákladní tatry nejmenovaného lesního závodu a vyjíždíme do svahu po rozbité lesní silnici provizorně zalátané hrubým štěrkem. V místech, kde je silnice vedena v zářezu a otevírá svah voda opět pronikla na povrch a vymlela metry hluboké rýhy. V zatáčkách pak komunikaci zcela přerušila. Na mnoha místech, zejména na přítocích řeky Y voda zničila lesní silnice zcela. Ale již se opravují - do koryta jeřáb usadí betonový profil či trubku a zbývá jen vybetonovat čelo mostku a jeho boky vyskládat žulovými kvádry napříč tokem...

Po měsících pilné práce je síť lesních silnic obnovena. A to i na místech, kde byla zničena beze zbytku. Tam se prostě nasype místo potoka, však on si již nějaké místo najde, když ne, postačí pár betonových trubek, aby zas tak moc nebublal - ještě by to bylo někde slyšet...!

Po celou dobu stoupání projíždíme monotónními smrkovými monokulturami s ubohým podrostem. Přirozené zmlazení neexistuje, ale vše lze přece za peníze vysadit. A pak, kubíky nám rostou nahoře. Že ten les umírá a neroste? Reklama přece říká opak! Že má ta holina pár set hektarů? Že je zde třicet let? Ta protější mohutná hora byla před deseti lety opravdu celá pokryta zdravým původním lesem? Vy si asi vymýšlíte, a i kdyby to byla pravda, stejně Vám to nikdo neuvěří! Vždyť kdo z redaktorů novin či časopisů se vypraví do strmých svahů, pod hřebeny do výšek nad tisíc metrů?

Při jízdě erodovanou svážnicí jsme ji rozšířili a zahloubili. Naplavený a z okrajů stržený materiál posloužil pro zalátání těch nejhlubších (většinou užších) erozních rýh. Sem tam jsme přibrali nějaký ubohý smrček, ale vždyť jiné tu stejně nerostou! A když se to s buldozerem nepovedlo napoprvé, lze to přece projet znovu! Soudě podle některých míst, byl tento “proces” opakován i třikrát. Tam, kde se materiálu nedostávalo dovezla tatra hromadu štěrku z údolí...

Náš výlet končíme v žalostných zbytcích klimaxových smrčin dožívajících na vrcholech hřebenů. Obrovské erozní rýhy hluboké až 3 metry, které zanechala loňská povodeň na místě svážnic vedených většinou kolmo na svah, jsou zarovnány buldozerem. Při bližším ohledání lze zjistit, že buldozer vyjel až těsně ke hřebeni a zde při otáčení zničil několik statných 160 - 180 let starých smrků klimaxu. Následovalo spuštění radlice a už jedeme z kopce - doslova i do pímene. Klidně z výšky 1200 m rovnou k nejbližší lesní silnici...

Prameniště a zbytky malých rašelinišť rozjezdila kola LKT traktoru, který z úzké rokle vytahoval “cenné kubíky”. Co na tom, že cennější byly v té rokli, kterou po vyvrácení zcela zahradily a zachytily tuny splavenin?

Po traktoru zbyla v lese hlubohá brázda tam, kde dříve zvaly k pohlazení polštáře mechu. Také v našich duších zůstal smutek a v srdcích jizvy. Takové jsou Jeseníky dnes, rok po povodni...

P.S. 1: při obnově železnice bylo zcela zničeno cenné “prakoryto řeky Y” a nesmyslně zasypána rozlivová plocha mnoha hektarů...

P.S. 2: Pokud se do mníváte, že

“město X” se jmenuje Vrbno pod Pradědem, “město Z” Jeseník

a “řeka Y” je Střední Opava,

pak případná podobnost je jen čistě náhodná...

Vrbno pod Pradědem si nedávno schválilo územní plán. Pověřený stavební úřad, který nám jinak posílá oznámení o každém rodinném domku, nás o schvalování ÚPD neinformoval... Asi je zcela dokonalý a případné připomínky nepotřeboval. Chybí jen maličkosti - například vyznačení inundačního pásma...

Martin Míček
Přátelé Jeseníků - SOJKA

Vývoj opatření protipovodňové ochrany na horním Rýnu

Záplavy na horním Rýnu, déle než sto let považované za vyřešené, hrozí opět okolní krajině.

Problém povodní zaměstnával inženýry vodního stavitelství již v minulém století. Ing. J. G. Tulla začal od roku 1817 uskutečňovat plány narovnání horního Rýna s prvořadým cílem zajistit pro obce v Porýní větší bezpečnost před povodněmi. Podle jeho plánů byla spojující se říční ramena jižního toku horního Rýna svedena do jediného koryta, v severně navazující meandrové oblasti byly četné meandry prokopány. Tím se tok Rýna značně zkrátil (viz obr.1). Tulla však podcenil rychlost eroze dna, která způsobila prohloubení koryta Rýna, pokles hladiny Rýna a tím i hladiny podzemní vody v nivě. Četná ohrázování omezila záplavy okolí. Úpravy horního Rýna ukončili Tullovi nástupci v roce 1880. Postavené hráze se zvyšovaly po povodních na přelomu let 1882 - 83.

Hlavním cílem pozdějších vodohospodářských opatření již nebyla protipovodňová ochrana. Počátkem 20. století se vodohospodář, stavitel Honsell zabýval regulací nejnižších stavů vody s cílem zabezpečit lodní dopravu i při malých průtocích. Průtočný profil při nízkých stavech vody byl zúžen hrázemi tak, aby tok vytvořil dostatečně hluboké koryto bez nánosů. Tato stavební opatření byla započata kolem roku 1907 a ukončena v roce 1937.

Již v meziválečném období začala nová etapa vodního stavitelství - tzv. “moderní výstavba na horním Rýnu”. Zaměřila se především na získávání energie a zlepšení podmínek pro lodní dopravu. Roku 1919 bylo Francii Versaillskou smlouvou přiznáno výhradní právo užívat vodní energii v německo-francouzském úseku Rýna. V době mezi válkami začaly práce na postranním kanálu, kam měl být Rýn odveden z Tullova řečiště a přehrazen za účelem získávání energie. Byl však vybudován pouze jeden stupeň hrází (u Kembsu).

Stavba postranního kanálu (Grand Canal d’Alsace) pokračovala až po druhé světové válce. Původně měl pokračovat až ke Štrasburku, avšak již tehdy byly zjištěny velké ekologické škody, spojené především s poklesem podzemních vod. Pod Breisachem byla proto zvolena jiná metoda výstavby - tzv. “řešení smyčkou”. Rýn byl odveden z Tullova řečiště pouze smyčkou kanálu, v kanálu byl vytvořen stupeň pro získávání energie a voda byla odvedena zpět do svého řečiště.

Také řešení smyčkou bylo spojeno s negativními vedlejšími účinky, proto se pod Štrasburkem přešlo k tzv. “celkové stavební úpravě Rýna” (Vollausbau). Řeka byla ve svém řečišti, vybudovaném jako kanál, přehrazena mezi novými postranními hrázemi většinou až téměř ke břehu. Přehrazení Rýna bylo dosud provedeno ve stupních Gambsheim a Iffezheim. Od třetího plánovaného stupně u Au-Neuburgu se upustilo, mimo jiné z důvodu neúnosného zásahu do krajiny.

Jaká měla tato opatření vliv na bezpečnost před povodněmi?

Ještě před uskutečněním řešení smyčkou se ukázalo, že následkem výstavby bude podstatně zvýšeno nebezpečí záplav pro níže položené oblasti. V roce 1968 byla založena Mezinárodní komise pro studium povodní na Rýnu (Hochwasserstudienkommission, HSK) za účasti Rakouska, Švýcarska, Spolkové republiky Německa a Francie. Účelem bylo přesněji zjistit účinky vodohospodářských stavebních zásahů na horním Rýnu a rovněž v celém povodí Rýna nad městem Worms na odtokové poměry. Následně se pak měla navrhnout opatření ke snížení nebezpečí záplav. Podmínky pro práci komise se stále měnily, neboť současně pokračovala výstavba na horním Rýnu. Když v únoru 1978 předložila komise svou závěrečnou zprávu, bylo zřejmé, že bezpečnost přilehlých obcí v Porýní před povodněmi byla silně redukována. Příčinou snížení bezpečnosti obcí před povodněmi se stala v prvé řadě velká ztráta přirozeného inundačního území (lužní krajiny), která musela ustoupit moderní výstavbě na horním Rýnu v letech 1955 - 1977. Především v důsledku výstavby stupňů a ohrázování toku jižního horního Rýna, kde hráze sahaly často až bezprostředně ke břehu, došlo v těchto letech ke ztrátě 130 km2 retenční plochy, což představuje 60 % inundačních ploch existujících před rokem 1955. Pokud by došlo ke stavbě dalšího stupně u Au-Neuburgu, ztratilo by se dalších 32 km2 retenčních ploch.

Je zřejmé, že takové zmenšování zaplavovaného území musí za stejných průtoků vyvolat vyšší hodnoty kulminace povodňových vln. Dochází k velkému zrychlení povodňové vlny, která již není zpomalována prouděním vody do lužní krajiny. Jestliže na trase z Basileje do Maxau (u Karlsruhe) vrchol povodňové vlny v roce 1955 postupoval 65 hodin, nyní potřebuje pouze 30 hodin a méně. Toto zrychlení ovlivnila také střetnutí kulminací povodňových vln Rýna a jeho přítoků. Před rokem 1955 dorazily v povodí Rýna při odpovídajících srážkových poměrech kulminační průtoky přítoků Rench, Acher, Kinzig, Murg, Ill, Moder, Sauer, Neckar atd. do ústí ještě před vrcholem povodňové vlny Rýna. Dnes se však v důsledku zkrácení intervalu průtoku v Rýnu tato maxima setkávají současně a způsobují podstatné zvýšení maximálních povodňových průtoků hlavního proudu.

Se změnou odtokových poměrů byla zpochybněna bezpečnost přilehlých sídel v Porýní před povodněmi - platil-li dříve pro záplavy statistický interval 200 let, jde dnes již o tzv. 50-leté povodně. Nebezpečí hrozí obzvláště sídlu Mannheim / Ludwigshafen na soutoku Rýna a Neckaru, zvýšené nebezpečí hrozí také dalším městům na Rýnu - od Karlsruhe až po Kolín.

Zajištěním bezpečnosti obcí před povodněmi se zabývá Komise pro studium povodní. Aby bylo opět dosaženo takové bezpečnosti před povodněmi, jaká byla v roce 1955 (tj. na stanici Worms snížit průtok 200-leté vody opět na 6000 m3/s), navrhla Komise řadu opatření, jejichž účinky mají odpovídat zadržovanému objemu cca 220 milionů m3 vody (později redukováno na 211 mil. m3). Tři typy protipovodňových opatření jsou považovány za vhodné:

- zvláštní provoz vodních elektráren na Rýnu

- retenční hráze na toku (Retentionswehre)

- kapsovité poldry

Při zvláštním provozu rýnských elektráren jsou průtočná množství v postranním kanálu Rýna a ve smyčkách kanálu utlumena a voda je z větší části odvedena do Tullova řečiště. Tím je dosaženo zpoždění odtoku, které má zabránit sčítání povodňových maxim Rýna a jeho přítoků, což údajně odpovídá retenčnímu objemu 45 milionů m3. V oblasti s kanálovými smyčkami jsou při zvláštním provozu rýnských elektráren zaplaveny rovněž větší plochy oblastí, které jinak bývají zaplavovány zřídka.

Plánované hráze retenční nádrže s pohyblivou konstrukcí přelivu má být zřízeno v Tullově řečišti nad sídly Štrasburk/Kehl, aby v případě povodně se odtok zpozdil. Přehrazení vyvolá rovněž zaplavení dalších oblastí a má celkově odpovídat retenčnímu objemu 100 milionů m3.

Poldry (ohrázované prostory podél toku Rýna, jež jsou opatřeny nápustným a výpustným systémem) jsou při povodních cíleně zaplavovány. Jde v podstatě o postranně napojené retenční nádrže. Poldry mohou být provozovány jako pevné, resp. suché (trvale bez vody a naplněny pouze v případě povodňových katastrof, tedy několikrát za století), nebo flexibilní, tj. průtočné v letních měsících, od června, kdy jsou ponechány zcela otevřené a tak stavy vody v poldru mohou kolísat podle přirozených změn vodní hladiny Rýna. V zimním období (do května včetně) jsou pak propustě uzavřeny a poldry ponechány prázdné - pro případné povodně.

Z návrhů Komise pro studium povodní byla vybrána řada opatření, která mají zabezpečit požadovaný retenční objem 211 milionů m3 (pro území spolkových zemí Badensko-Würtembersko, Porýní-Falcko, jakož i pro Alsasko). Rozdělení retenčních objemů a finanční zátěže mezi Francii a Německo je upraveno v dodatku k německo-francouzské smlouvě ze 14. 7. 1969.

Navrhovaná opatření mají své nedostatky. Jaké nebezpečí vidí ekolog?

Z ekologického hlediska vznikají jak u retenčních hrází, tak i u kapsovitých poldrů závažné problémy. Tyto technické plány počítají s pokud možno minimální plochou a s provozem pouze v případě katastrofy. Taková opatření však způsobují zaplavení krajiny do nepřirozené výšky a to s velkými časovými odstupy. V případě poldrů jde dokonce o vodu stojatou po delší dobu.

Ve střední Evropě nejsou známa žádná živá společenstva, která by mohla snášet takové podmínky. Je tedy nutno počítat s ohrožením až vymíráním biocenózy nebo jejích součástí. Obdobně společenstva, která jsou schopna žít po mnoho let bez vysoké vody, by při následující povodni byla zcela nebo částečně zničena.

V lužních lesích lze nalézt lesní společenstva, jež jsou mimořádně odolná vůči vysokým stavům vody. V měkkém luhu (lužních lesích z měkkých dřevin) může např. vrba bílá (Salix alba) ve středoevropských poměrech stát bez poškození ve vodě v průměru až po 190 dní v roce, a to zaplavena po výšku 4 metry a více, v extrémních letech pak je schopna tolerovat dobu zaplavení až 300 dní. Též tvrdý luh (lužní les s trvrdými dřevinami) s duby, jilmy a topoly např. dub letní (Quercus robur), jilm vaz (Ulmus laevis), jilm habrolistý (Ulmus minor), hrušeň planá (Pyrus pyraster), topol šedý (Populus canescens) vydrží nepoškozený v dlouholetém průměru tři měsíce středních záplav ročně a při delších časových odstupech může být zaplaven až do výšky 2,5 metru. Mnohá společenstva lužních luk z řádu Cnidion zůstanou zachována ještě při středním zaplavení po dobu 4 měsíců za rok. Výzkum potvrdil, že např. mnohé druhy hmyzu dovedou přežít uvedené doby záplav.

Ve všech těchto známých případech se však jedná o společenstva, která žijí na přirozeném stanovišti říčních luhů. To znamená, že se v níže položených místech vyskytují déletrvající záplavy téměř každý rok, není překračována určitá výška zaplavení, která je pro jednotlivá živá společenstva snesitelná, voda je alespoň pomalu tekoucí a tedy zůstává relativně chladná a bohatá na kyslík a přítomné organismy jsou těmto podmínkám přizpůsobeny.

Vzhledem k překvapující přizpůsobivosti mnoha živých lužních společenstva vysokým stavům vody se nabízí hledat taková řešení problému povodní, která využívají schopností organismů vytvořit v určitých prostorách hydrologické podmínky, ve kterých povodňová katastrofa představuje pouze pravidelně se vyskytující událost. Tam by bylo možno umístit výše uvedené biocenózy luhů (lužní lesy, louky, říční rákosiny atd.) schopné vývinu a trvalé existence v takových podmínkách. Rovněž lze připustit jejich využití (lesnictví, ekologické zemědělství) podle odpovídajících ekologicko-hydrologických podmínek.

Nabízí se tedy možnost na vhodných místech přerušit existující protipovodňové hráze a rozšířit současné zaplavované (inundanční) oblasti Rýna. Původní rýnské luhy, jež byly hrázemi odděleny od toku, by tak byly znovu spojeny s vodním režimem řeky. V jižní části horního Rýna by tak bylo možno z větší části využít prostory, které byly ještě před dvaceti až třiceti lety (tedy před moderní výstavbou na horním toku Rýna) pravidelně postihovány záplavami. V severní části byly vhodné lužní oblasti již delší dobu ponechány bez vody, přesto jejich původní lužní charakter dosud zcela nezmizel, což ulehčí jejich obnovu.

Maxima všech povodní (tedy nejen těch katastrofických) by při tomto řešení mohla být snížena nárůstem zaplavovaných ploch. Průtok vody lužními oblastmi se prodlouží, což přispěje ke zrušení sčítání kulminací povodňových vln Rýna a jeho přítoků. Bývalé lužní lesy, postupně ztrácející svůj původní charakter, by mohly být záplavami obnoveny.

Ekology doporučené řešení je i technicky výhodné, neboť nevyžaduje tak vysoké provozní náklady jako poldry nebo retenční hráze. Protože zaplavované plochy se zvětší, výška vody na nich se sníží. Z politického hlediska lze obnovu luhů (projekt známý pod pojmem renaturalizace) lépe prosadit. Vzhledem k nárůstu ekologického povědomí obyvatelstva a k zpřísnění zákonů v oblasti životního prostředí lze řešení, která by znamenala částečné či úplné zničení ekosystémů na velké ploše, realizovat jen stěží.

Jako každé řešení, má i obnova luhů (renaturalizace) také své nevýhody. V prvé řadě jsou to mnohem vyšší požadavky na plochu. V horním Porýní, které je hustě osídlenou a intenzivně využívanou krajinou, jsou kladeny nároky na různé využití oblastí, v nichž bylo zaplavování přerušeno teprve před relativně krátkou dobou. Na mnohých plochách vhodných pro rozšíření luhů byly za poslední léta povoleny a realizovány různé stavby (od tenisových kurtů po čistírny vod, zahrádky i průmyslové podniky). Zřejmé chyby v územním plánování dnes ztěžují řešení protipovodňové ochrany. Téměř nepřekonatelné těžkosti se objevily také při plánování obnovy luhů na dnes zemědělsky využívaných plochách. V současné době se však (vzhledem k zemědělské nadprodukci Evropského společenství) diskutuje též o zmenšení, popř. extenzivním využívání určité části zemědělské plochy, proto lze požadavky ekologické ochrany před povodněmi spojit s potřebou EU snížit zemědělskou produkci.

Nejlehčí a nejvíce smysluplná se jeví obnova luhů na plochách s vysokým podílem bývalých, ohrázovaných lužních lesů a luk. Takové plochy se v horním Porýní vyskytují např. v lužní oblasti Hördt, Altrhein/Elisabethenwörth, Gemersheim a severně od Breisachu, kde se již připravují plány pro ekologickou ochranu před povodněmi formou přirozeného zaplavování bývalých lužních lesů.

Zpracovala: Helena Králová

Literatura:

DISTER EMIL: Ekologische Forderungen an den Hochwasserschutz. In: Wasserwirt-schaft 82/1992.

DISTER EMIL: Hochwasserschutzmassnah-men am Oberrhein. In: Geowissenschaften in unserer Zeit, 6/86.

Podklady přeložila Kateřina Gábová

(Dr. Emil Dister je vedoucím WWF-Auen-Institutu v Rastattu, v Německu)

 

Nový přístup k povodním ve Spojených státech

Ukázkou nového trendu protipovodňové ochrany, kde příležitost dostane příroda, bude údolí Napa v Kalifornii, které je v Americe proslaveno dobrým vínem. .

Toto údolí bylo během posledních 150 let postiženo 27 povodněmi. Před povodněmi není ochráněno ani v dnešní době, přesto, že leží ve státě, kde každá větší řeka je srovnaná do betonového koryta, spoutaná přehradou, sevřená hrázemi nebo ochuzená o vodu, odvedenou pro zásobování vzdálených měst.

Obyvatelé si uvědomili, že stávající systém ochrany před povodněmi selhal a vyzývají k jeho přehodnocení. Projekt řeky Napa, jako nejsystematičtější úsilí země, je zde znám pod jménem “Living waters” (Živé vody”). Je kombinací ekologických a technických opatření. Některé existující hráze a přehrady budou zachovány a zpevněny. Určité staré hráze a zpevněná nábřeží, které měly řeku udržet v korytě (většinou však neúspěšně) budou sníženy nebo odstraněny. Mosty, které brání průtoku velké vody, budou zvýšeny nebo strženy. Upustilo se od bagrování a narovnávání koryta. Při velkých vodách se řece ve vhodných místech umožní rozliv do šířky, původní mokřady jižně od města Napa budou zaplaveny.

Zmíněná opatření se citelně dotknou obyvatel. Lidé, kteří žijí v oblastech pravidelně zaplavovaných, se budou muset přestěhovat a jejich pozemky se vykoupí. Tak se asi 2,5 km2 nízko ležících pozemků vrátí řece zpět jako mokřady.

Jak na navrhovaná opatření reagují obyvatelé? Místní lidé souhlasí s obnovením mokřadů, o nichž ví, že během povodně nasáknou vodu jako houba.

Dvě třetiny obyvatel hlasovalo pro zvýšení daní, jež by tyto změny částečně zaplatily. Lidé věří, že řeka Napa, dosud téměř bez života, ožije a bude zase přírodním, nespoutaným tokem téměř v celé její délce 88 km. .

Kolik bude takový velkorysý projekt stát? Náklady v průběhu 20 let budou činit 220 milionů dolarů. Polovinu zaplatí Federální vláda, druhá polovina se uhradí ze státních zdrojů a ze zvýšení místní daně z prodeje o 0,5 procenta.

Mnoha obyvatelům tato cena nepřipadá vysoká, vždyť škody na majetku, které povodně za posledních 40 let způsobily, byly vyšší než 500 milionů dolarů. Klíčovou otázkou zůstává, zda budou lidé ochotni vzdát se takové plochy půdy, aby se řeka mohla revitalizovat.

V okresu Napa se vykoupení týká konkrétně několika podniků, sídliště postaveného z obytných přívěsů, nějakých skladišť a asi šestnácti domů. Většina zemědělské půdy, včetně vysoce kvalitních vinic, zůstane nezměněna. Pouze v mimovegetačním období bude tato zemědělská půda vystavena povodním, zatímco v sezoně, během dalších osmi měsíců, trvá zde období sucha.

Nová filozofie však musí ještě proniknout do Kongresu, kde se, na druhé straně, delegace státu Kalifornia pokouší získat aspoň jednu miliardu dolarů na stavbu nové přehrady.

Úspěšnost projektu “Living waters” se prokáže za 5 až 10 let, kdy bude projekt dokončen. “Uvidíte živou řeku, revitalizovanou řeku ve městě, s mokřady plnými života na jedné straně a vinicemi na straně druhé”, tvrdí zastánce projektu z řad obyvatel. Představitel Corps of Engineers je střízlivější: “Myslím, že za pět až deset let, až začne v zimě pršet, lidé budou konečně v noci pokojně spát”.

Případ údolí Napa není prvním. Ve Spojených státech se začalo pochybovat o účinnosti dosud používané protipovodňové ochrany (pomocí soustavy přehrad, zvýšených hrází podél regulovaných toků) po katastrofální povodni na Mississippi a Missouri v roce 1993. Systém ochranných hrází, který svými rozměry může soutěžit s Velkou čínskou zdí, nejenže selhal a nedokázal udržet tyto řeky v korytě, ale dokonce zhoršil průběh povodně na dolních tocích.

Uvedeme konkrétní případ: 30. července 1993 v noci velká voda na řece Missouri spláchla ochrannou hráz nad předměstím St. Louis města Chesterfield. Místo zaplavení farem a zemědělské půdy, voda zatopila do výšky 2,7 m nově vybudovaný areál lehkého průmyslu a způsobila škody za 200 milionů dolarů.

Toto selhání hrází jen vyostřilo desítky let trvající spor mezi vodohospodáři zabývající se protipovodňovou ochranou a vyústilo v závěr, že budování protipovodňových staveb bez stanovení efektivního dohledu nad využitím půdy (land use) často mívá za následek zvýšení povodňových škod. Investice Spojených států do protipovodňových staveb nyní přesáhly 25 miliard, přesto škody způsobené povodněmi se stále zvyšují a nyní dosahují průměrně více než 2 miliardy ročně. Důvodem zvyšujících se škod je skutečnost, že mnoho obcí připustilo, aby strategie ovládnutí povodní nahradila efektivní povodňový management.

Na tomto místě je vhodné vyjasnit, co si představovat pod pojmy “ovládnutí povodní” a “řízení povodní”. Philip B. Williams (prezident organizace International Rivers Network) definuje tyto termíny následovně:

Cílem ovládnutí povodní (flood control) je likvidace povodní výstavbou technických staveb, jakými jsou ochranné protipovodňové hráze a přehrady. Předpokládalo se, že postavením takové stavby je problém povodní vyřešen. a její údržbě a monitorování se už nevěnovala dostatečná péče.

Naproti tomu cílem řízení povodně (flood management) je snížit riziko ztrát na životech a na majetku pomocí opatření, efektivních vzhledem k vynaloženým nákladům s připuštěním, že nebezpečí povodní nelze vyloučit. Předpokladem je dlouhodobá péče o všechny faktory ovlivňující nebezpečí povodní. Vyžaduje to systém řízení (managementu), který zahrnuje jasné cíle, jasně stanovenou zodpovědnost, monitorování a schopnost měnit strategii ve světle nových informací.

Je-li oblast zcela závislá pouze na protipovodňových stavbách, místo aby je používala jako jeden z mnoha možných prvků strategie řízení povodní, lidé si navyknou věřit, že nebezpečí povodní bylo zažehnáno. Následkem toho bývají pak povodňové škody vyšší, protože hodnota těchto pozemků (u nichž se předpokládá, že jsou před povodněmi ochráněny) je vyšší a zvýšené škody tak mohou převážit výhody vzniklé tím, že povodně bývají zde méně často. Příkladů se dá najít hodně, např. žije-li město v domnění, že má zaručenu ochranu před stoletou povodní, začne s výstavbou v oblastech, které jsou však stále velkými povodněmi zranitelné. Když pak přijde povodeň, škody bývají značně vyšší, než by byly v případě, kdyby protipovodňové hráze postaveny nebyly.

Navíc, přirozené zaplavení vodou bývá postupné a lze je předpovědět, zatímco při narušení protipovodňové hráze či při přelití přehrady bývají následky katastrofální. Za těchto okolností povodňová vlna většinou postupuje rychle, je neočekávaná a nedá se předpovědět. Odhaduje se, že jedna třetina povodňových katastrof USA je nyní způsobena přelitím nebo selháním protipovodňových hrází.

Odpovězme si nyní na otázku: co je skutečným účelem protipovodňové ochrany? Pro farmáře jako jednotlivce to může být minimalizace škod na úrodě, pro majitele pozemků u řeky to může být zvýšení jejich hodnoty, avšak pro společnost a daňové poplatníky, kteří tato opatření zaplatí, by to mělo být snížení nebezpečí povodní na přijatelnou míru.

Tato odpověď vyúsťuje ve změnu přístupu k řekám: místo ovládnutí povodní se zaměřit na řízení povodní, jehož může být dosaženo nejen pomocí staveb, ale i dalšími prostředky, jako je zonace, stanovení bezpečných území (území, které povodně nezasáhnou), varovným systémem a finančním zvýhodněním. Posledních šedesát let vzrůstá podpora tohoto přístupu k povodním, vede k novým celostátním iniciativám. Např. od roku 1973 existuje v USA program pojištění proti povodním, který přesunul břemeno náhrad za škody způsobené povodněmi z federálních daňových poplatníků na ty, kteří bydlí v oblastech zaplavovaných při povodních. Ovlivnil také místní úřady, aby přijaly strategii nestavebních opatření k řízení povodní.

Po katastrofálních povodních, které postihly v roce 1993 americký středozápad, se veřejnost a média zaměřily na zásadní otázku: Jak účinné jsou protipovodňové stavby?

V posledních desetiletích byla jejich spolehlivost zpochybněna. Většina z nich byla postavena před méně než padesáti lety a je navržena minimálně na stoletou vodu (vodu, jejíž pravděpodobnost výskytu je jednou za sto let). Avšak několik povodňových událostí, které tyto stavby otestovaly, způsobilo jejich selhání. Z mnoha příkladů se uvádí např. povodeň na horní Mississippi, město St. Louis (1973), říčka Corte Madera v Marin County v Kalifornii (1982 a 1986), American River v Sacramentu v Kalifornii (1986) a řeka Los Angeles (1980). V posledním vyjmenovaném případě byl navrhovaný průtok vlivem urbanizace povodí poddimenzován minimálně o 30 %. Půl milionu lidí tak žije na říční nivě, kde pravděpodobnost jejích zaplavení je jednou za sto let.

Tato zkušenost obrátila pozornost zpět k hydrologicky výhodným revitalizacím údolních niv. Obnovy niv může být dosaženo přestěhováním majetku ze zaplavovaných oblastí a odsunutím nebo odstraněním protipovodňových hrází. Existují však závažné institucionální i technické překážky, které brání naplnění těchto ideí.

Konflikt mezi ovládnutím povodní a řízením povodní nebyl ještě zcela vyřešen. Pojem řízení povodní přijala většina vládních institucí, avšak ovládnutí povodní je stále dominantní paradigma pro mnohé politiky, inženýry a veřejnost.

Protipovodňovou ochranou se v USA zabývá Vojenský sbor inženýrů (Army Corps of Engineers), agentura, která obvykle vystupuje v roli ortodontisty přírody. Sami inženýři, do dnešních dob budovatelé přehrad a hrází, mění svůj přístup k protipovodňové ochraně. V případě řeky Mississippi, raději než přestavovat, obnovovat staré, zaplavované stavby, přistoupili federální úřady k vykupování nemovitostí v její říční nivě.

Zdá se, že ve Spojených státech i ve vyspělých zemích Evropy dozrála situace, kdy se lidé vzdávají marnivé touhy povodně ovládnout a místo toho se soustřeďují na to, jak nejlépe s řekami žít a moudře o ně pečovat.

Zpracovala: Helena Králová

Literatura:

(1) WILLIAMS, PHILIP, B.: Flood Conrol vs. Flood Management, Civil Engineering, May 1994, p.51—54.

(2) Administrations Wetlands Plan. Postscript: Lessons from the Floods. US Environmental Protection Agency, 1997.

(3) M C C Public Affairs: The Great Flood of 1993. Post Flood Report, www, 18. 9. 1997.

(4) HABERMAN R., COFFMAN J., SOSCIA M. L., BENNER P., FRANCIS D.: Floods and Floodplains. Ash Creek Press, Portland, Oregon, 1997.

 

Oderská niva při povodni

Pravdou je, že ne všechny dopady povodně se projeví okamžitě. Ale podstatné a zřejmé je nyní to, že během kulminace bylo zaplaveno více než 54 km2 oderského údolí a bylo zde soustředěno přibližně 89 milionů m3 vody. Niva Odry tak opět sehrála svou přirozenou roli protipovodňové ochrany při útlumu povodňové vlny pro Ostravu a další města a obce. A připomeňme, bez stamilionových investic do staveb přehrad.

Tak končí rok starý příspěvek o průběhu povodně v Chráněné krajinné oblasti Poodří (Veronica 3/1997), na který nyní navazujeme.

Právě CHKO Poodří, zahrnující zachovalou 2—3 km širokou říční nivu Odry nad Ostravou, totiž skýtá jeden z praktických příkladů významu niv. Podstatné je přizpůsobení hospodářských aktivit pravidelně se opakujícím velkým vodám, které území zaplavují i vícekrát do roka bez škod na majetku, ba naopak s hnojivými účinky na aluviální louky, a napomáhajícím přivádět vodu do rybníků a samozřejmě udržovat hodnotné mokřadní ekosystémy. Povodeň z července 1997 však byla o dva řády intenzivnější, a přesto byly škody, ve srovnání s převážně zastavěnými údolními nivami jinde, mnohem menší. Pro konkrétnější vyhodnocení vlivu CHKO Poodří na průběh povodňové vlny na okraji Ostravy byl Českým hydrometeorologickým ústavem, pobočka Ostrava zpracován graf, který zřetelně demonstruje “ořezání” kulminačních stavů a snížení maximálního průtoku o více než 100 m3◊s-1. Dalším, v praxi málo vyhodnocovaným parametrem, je akumulace průsakem povrchových vod do podzemních, který právě v údolních nivách, vlivem obecně mocných štěrkových a štěrkopískových poloh, hraje důležitou roli. V CHKO Poodří je situace sledována podrobně v dosti husté základní pozorovací síti podzemních vod. Bylo tak možné stanovit míru nasycení štěrků i nadložních hlín a ve vztahu k zaplavené ploše vypočíst objem zachycené vody - 25 milionů m3.

Celkově nedoznala krajina výrazných změn. Je však zřejmé, že u některých rostlinných druhů došlo k jejich rozšíření (např. kýchavice Lobelova nebo kotvice plovoucí), u jiných, hlavně drobnějších vodních druhů, početnost klesla. Přínosným se jeví i přirozená revitalizace řady zazemňujících se periodických tůní, které byly vodním proudem “vymeteny” a prohloubeny. Silným vodním proudem bylo v Odře vytvořeno množství štěrkových a písčitých lavic, které jsou perspektivními hodnotnými specifickými biotopy např. pro hmyzí faunu, jak je to známo z jiných lokalit. Naopak obnažení břehů vodotečí a nánosy sedimentů vytvořily ideální podmínky pro růst křídlatky japonské. Vlivy na faunu bude možné vyhodnotit až v průběhu několika let, zřejmý je však úbytek i tak málo početné drobné zvěře.

Radim Jarošek

Reakce rašelinišť na přívalové srážky

Možnosti zadržení přívalových srážek ekosystémem rašeliniště lze ukázat na příkladu rašeliniště Červené blato v CHKO Třeboňsko, kde probíhá již 5. rokem detailní monitoring hydrologických poměrů.

Rašeliniště je schopno zadržovat srážky jen do té míry, než dojde k nasycení svrchní vrstvy rašeliniště, odborně nazvané akrotelm. Lze ji charakterizovat proměnlivým obsahem vody a provzdušněním a vysokou biologickou aktivitou.

Ve většině případů dochází k nasycení rašeliniště již v průběhu podzimního období.V zimních měsících se na povrchu rašeliniště akumulují pevné srážky a hladina podzemní vody v důsledku slabého odtoku pomalu klesá až do jara.

V průběhu vegetační sezóny (v důsledku pravidelného poklesu hladiny podzemní vody vyvolaného intenzivní evapotranspirací) je retenční shopnost rašeliniště vyšší než v ostatních měsících, kdy je rašeliniště nasyceno vodou, další vodu není schopno zachycovat a většina srážkové vody odtéká.

Reakce rašeliniště v případě přívalového deště v průběhu vegetační sezóny závisí na stupni nasycení rašeliniště v období před tímto zvýšeným přísunem srážek.

Rašeliniště, která jsou narušená povrchovou těžbou nebo plošným odvodněním, mají retenční schopnost sníženou, protože chybí aktivní svrchní vrstva.

H.K.

Výtah z článku “Retenční schopnost rašelinišť a jejich reakce na přívalové srážky” KARLA PŘIBÁNĚ, LADISLAVA REKTORISE A ANDREY KOLMANOVÉ

 

Vliv lesů na povrchový odtok srážkových vod

Zdeněk Ambros

Lesy jsou složitý ekosystém, prostorově i hmotnostně mohutnější a dlouhodobější než kterékoliv jiné rostlinné společenstvo. Z toho vyplývá i jejich působení na přírodní prostředí, včetně jejich schopnosti tlumit povodňové vlny a stabilizovat vodní režim na území, které zaujímají, ale i níže po toku. Tento vodohospodářský účinek lesů se připisuje především vlivu lesních biocenóz na fyzikální vlastnosti půd.

Je však nutno říci, že lesy mají omezenou schopnost zadržet deště a zabránit povodním. Kapacita zachycení deště lesem, zpomalení a snížení odtoků vody je limitována. Vyplývá to z omezené kapacity lesních ekosystémů, především kapacity lesní půdy. Tato kapacita je v podstatě určována hydrologickou kvalitou humusu (velikost infiltrace) a propustnosti půdy pro vodu (velikostí perkolace) a není přímo závislá na složení a způsobu obhospodařování lesních porostů. Vliv pěstebních a obnovných opatření v lesním hospodářství na genezi průtokových vln se tedy zatím ukazuje jako nepříliš průkazný.

Hlavním faktorem ovlivňujícím infiltraci srážkových vod je tvorba pokryvného humusu, infiltrace je pak víceméně úměrná tloušťce humusové vrstvy. Lze konstatovat, že pod smíšenými a listnatými porosty se vytvářejí hydrologicky příznivější formy humusu než pod jehličnatými, zejména smrkovými porosty. Nejméně příznivé formy humusu z hlediska infiltrace srážkových vod nacházíme většinou na starých nezalesněných holinách, resp. na pasekách po necitlivé těžbě a vyklizování kmenů (často dochází k narušení až odstranění pokryvného humusu).

Pro ilustraci lze uvést, že srážky od 20 do 50 mm jsou lesy schopny zadržet nebo alespoň zpomalit, resp. snížit jejich odtok, pochopitelně v závislosti na humusových poměrech a propustnosti půdy. To potvrzují jak údaje naměřené v terénu, tak hodnoty vypočtené.

Pokud hovoříme o vztahu lesních porostů a srážek, je třeba také připomenout ochranu před erozním ohrožením území, kterou lesy zabezpečují. Destrukční proces eroze půdy je reálnou hrozbou především ve spojitosti s výskytem antropogenních procesů vystupujících na téže ploše, které jej mohou iniciovat nebo akcelerovat. Jde zejména o odlesňování, odstraňování pokryvného humusu, rozrušování půdy pasoucím se dobytkem, stavebně technickou činnost aj., které mohou vést až k devastaci půdy.

 

Svahové procesy v červenci 1997 na Moravě

Karel Kirchner, Oldřich Krejčí

Průvodním jevem extrémních červencových srážek byly sesuvné svahové deformace, které se aktivizovaly zejména v karpatské části Moravy, kde je geologické podloží příhodné pro vznik sesuvů. Pohoří jsou tvořena flyšovými horninami druhohorního a třetihorního stáří, v nichž se střídají vrstvy pískovců a jílovců. Právě na nepropustných jílovcových vrstvách dochází k nasycení vsakující srážkovou vodou, což způsobuje porušení stability svahu a následný vznik sesuvů. Vydatné srážky rovněž aktivizovaly sesuvné procesy na severní Moravě.

Kromě zmíněných přírodních předpokladů přistupují i faktory podmíněné lidskou činností. Mnohé postižené budovy byly postaveny na starých sesuvných terénech a často další přístavby a nástavby neúměrně zatížily sesuvné území, nebo naopak jednostranným zářezem odlehčily úpatí svahu a umožnily vývoj sesouvání. Rovněž necitlivé odlesňování, likvidace protierozních opatření na zemědělské půdě či naopak neudržování lesních melioračních rýh znamenají zvýšení povrchového odtoku do kritických míst a jsou jednou z příčin vedoucích k aktivizaci sesuvů. Též některé zemní tvary vzniklé při stavbě silnic (jednostranné hluboké zářezy a náspy) nebo pokládání telefonních kabelů, které byly nevhodně situovány do sesuvných oblastí, ovlivnily aktivitu sesuvů.

Ve většině případů se svahové pohyby začaly aktivizovat a projevovat již v pondělí 7. července, přičemž nejrychlejší část svahové deformace proběhla převážně ve dnech 7. a 8. července. Další pohyby pokračovaly již méně intenzivně, ale na rozsáhlých sesuvných lokalitách byly pohyby patrné až do podzimu 1997.

Převážná část sesuvů byla zaznamenána v okresech ve flyšových Karpatech (z toho nejvíce v okrese Vsetín, kde byla registrována téměř polovina z celkového počtu sesuvů - viz následující tabulka).

Mimo zaznamenané sesuvy, které se nacházejí především přímo nebo v blízkém okolí sídel, komunikací, vodních zdrojů, nebo na zemědělské půdě, je značná část aktivizovaných sesuvů v lesních celcích. Plošně nejrozsáhlejší sesuv se nachází na katastru Malé Bystřice (severně od Vsetína), kde sesouvání postihuje plochu 2 km dlouhou a širokou přes 500 m, přičemž již v minulosti zde byly zaznamenány sesuvy.

Na sesuvných lokalitách ve flyšových Karpatech východní Moravy, kde byla sesuvná činnost nejintenzivnější, bylo zaznamenáno několik druhů pohybů. Velmi nebezpečný druh svahového pohybu je skalní řícení, ke kterému došlo jen na Vsetínsku (pod hrází vodní nádrže Bystřička). Na ostatních evidovaných lokalitách působilo sesouvání, které v dolních částech sesuvů při vysokém zvodnění přecházelo až ve stékání se vznikem bahenních proudů. Časté byly rovněž sesuvy v nárazových březích řek a potoků. Na většině zejména rozsáhlejších lokalit pak docházelo ke kombinacím typů sesuvů, s výskytem smykových ploch různých tvarů a v různých hloubkách.

V první fázi průzkumu byly inventarizovány sesuvy, jejichž účinky ohrozily obytné budovy a komunikace. K poškození mnoha obytných budov a následnému vystěhování obyvatel došlo v části Vsetínských vrchů mezi Rožnovem pod Radhoštěm a Vsetínem. Sesuvy poškodily i rekreační chaty, chalupy i celé rekreační areály. Některé obytné budovy byly poškozeny do té míry, že již na ně byly vydány asanační výměry, tj. rozhodnutí o odstranění stavby.

Rozsáhlé sesuvy způsobily problémy v silniční a železniční dopravě. Dva mohutné sesuvy narušily v pondělí 7. července železniční trať Valašské Meziříčí - Vsetín u obce Bystřička. Během pondělí 7. července došlo k narušení řady silničních komunikací na Vsetínsku.

Sesuvy rovněž zasahovaly a zasahují do modelování břehů a přilehlých svahů přehradních nádrží, které jsou postaveny v hlubokých karpatských údolích.Vlivem extrémních červencových srážek se aktivizovalo suvné území na přehradě Šance, které je průběžně monitorováno. Na svazích v okolí nádrže Bystřička vznikly výrazné sesuvy, jejichž koncové akumulační části již většinou charakteru bahenních proudů se dostaly až do nádrže. Naopak bez problémů bylo okolí nádrže Stanovnice (u Karolínky), kde sesuvné svahy byly stabilizovány již v době výstavby nádrže.

Jedním ze základních opatření při stabilizaci sesuvných lokalit je odvádění vody z vlastního sesuvného území i z blízkého okolí. Při sanacích rozsáhlých sesuvných území bude však nutno zvažovat, zda nebude vhodnější ponechat území přírodnímu vývoji, případně převést postižené louky a pastviny na lesní půdu a nákladnými technickými opatřeními stabilizovat pouze sesuvná území ohrožující obydlí a významné infrastrukturní prvky v krajině. Nezbytně nutná je i vazba na územní plánování, které by mělo striktně vymezovat lokality s potenciálním rizikem sesuvů a na takových plochách výrazně omezovat či zakazovat další výstavbu.

Okres Počet aktivizovaných sesuvů
Vsetín 220
Zlín 120
Frýdek - Místek 31
Bruntál, Jeseník 22
Uherské Hradiště 20
Kroměříž 17
Šumperk 12
Nový Jičín 10
Přerov 8
Opava 5
Karviná 2
Vyškov 1
Ostrava 1

Eroze lesní půdy v Moravskoslezských Beskydech

Ladislav Buzek

Půda je jednou z nenahraditelných přírodních komponent s řadou funkcí, z nichž, z hlediska člověka, je na prvním místě funkce výrobního prostředku pro zemědělství a lesnictví. Přírodní podstata půdy je však ohrožována stále více, a to její kvalitativní složka (imisní spád), i složka kvantitativní (erozní odnos vodou a větrem).

Eroze je přírodní jev, který však člověk může různými zásahy ovlivnit, především negativně. Eroze půdy byla studována ještě v nedávné době spíše na zemědělské půdě, avšak s mechanizací lesních prací (traktory a vyvážecí soupravy) stoupla enormně i na lesní půdě, a to především tam, kde v podloží jsou horniny, které nepropouštějí vodu a snadno rozbředávají.

Intenzívní vodní erozi lze sledovat především na flyšových horninách. Horská skupina Moravskoslezských Beskyd jižně od Ostravy je z tohoto aspektu zkoumána již po dlouhou dobu. Katedra fyzické geografie a geoekologie přírodovědecké fakulty Ostravské univerzity se touto problematikou ve střední části Moravskoslezských Beskyd zabývá od r. 1976, a to především některých přítoků do vodárenské nádrže Šance a Morávka, které zásobují Ostravsko pitnou vodou. Výzkum spočívá především v mapování základních erozních tvarů vodní eroze, tj. strží a poškozených lesních komunikací (zvl. přibližovací cesty-svážnice-pro odvoz dřevní hmoty lesními kolovými traktory) a ve sledování plaveninového režimu, tj. odnosu velmi jemného anorganického materiálu v suspenzi, který následně sedimentuje ve výše uvedených nádržích, čímž je ohrožována výroba pitné vody z vody surové (v nádrži Šance zůstává asi 90 % a v nádrži Morávka 40 % plavenin, rozdíly jsou dány odlišnou délkou nádrží od ústí hlavních přítoků k přehradní hrázi).

Dlouhodobé sledování plaveninového režimu v Moravskoslezských Beskydech prokázalo, že základním faktorem mechanické degradace lesní půdy na flyšovém podloží jsou nejen přírodní činitelé (tj. podloží, sklony svahů, dlouhodobé, resp. intenzivní vodní srážky, náhlé tání sněhu aj.), ale také činitelé antropogenní, především práce lesních traktorů ve vlhkém terénu a hustá síť přibližovacích cest (např. v povodí horní Ostravice nad vodárenskou nádrží Šance antropogenní zásahy zvyšují odnos jemných půdních částic a na ně vázaných živin až o 50 % (L. Buzek, 1981).

Obsah plavenin v tocích je ukazatelem intenzity vodní eroze v povodí. Na rozdíl od zemědělské půdy, kde převládá plošný splach, jsou však zdroje odnosu jemného materiálu lesní půdy ve stržích, na poškozených lesních cestách, resp. na čerstvých holinách. Odnos půdy, chráněné souvislou zápojí lesních porostů, je nepatrný, protože les má téměř stoprocentní půdoochrannou funkci. Holiny na flyšovém substrátu jsou zdrojem plavenin zpravidla po dobu jednoho roku, pak velmi rychle zarůstají trávou a buřinou. Zřejmé je také to, že zdaleka ne všechen materiál, který je přemisťován na svazích, se dostane do toků.

Půdní úbytky v rámci povodí vyjadřujeme tzv. specifickým odtokem v t.km-2, a to zpravidla za rok nebo jinou časovou jednotku. Vezmeme-li v úvahu úbytky půdy z celkové plochy povodí horní Ostravice, resp. půdní úbytky v mm pro totéž území, pak na základě 15 leté řady v průměru ročně ubývá 76 t.km-2 (0,04 půdního profilu). Při dešťových srážkách 10-30 mm za 24 hod. činí specifický odtok půdy 42 t.km-2 (0,023 mm) a při úhrných dešťových srážkách nad 30 mm za 24 hod. 23 t.km-2 (0,01 mm).

Protože v zalesněném území jsou pro odnos jemnozemě rozhodující odkryté a nechráněné plochy, musíme vzít v úvahu na prvním místě poškozené lesní komunikace a nestabilní dna a svahy strží. Hustota strží v povodí horní Ostravice se v podstatě nemění, plochy poškozených komunikací však doznávají určitých změn, protože staré nepoužívané cesty se z náletu stabilizují. Na druhé straně se však zakládají nové cesty, takže v celkovém procentuálním zastoupení těchto odkrytých ploch v rámci povodí nedochází k velkým výkyvům. To vyplývá z výsledků mapovacích prací v 80. letech a revize v letech 90. V povodí horní Ostravice je průměrná hustota přirozených odtokových linií (tj. různých typů strží a bystřin) 3,8 km.km-2 a hustota poškozených komunikací 1,2 km.km-2.

Odkryté plochy, z nichž pochází rozhodující část plavenin, představují v povodí horní Ostravice pouze 1,1 % celkové plochy, tj. 0,8 km2 a právě z těchto ploch se projevuje odnos půdy tvorbou morfologicky výrazných rýh o hloubce několika desítek cm a dále ve výrazném odnosu materiálu z den strží, jehož výsledkem je odkrývání skalního podloží. Přepočteme-li úbytek půdního profilu na plochy poškozených cest a den bystřin a strží, pak tento úbytek dosahuje průměrné roční hodnoty 5,8 cm při dešťových srážkách 10-30 mm za 24 hod.

Ve většině případů, kdy dešťové srážky nepřesáhly 30 mm za 24 hod. bylo výrazným akcelerujícím činitelem eroze používání těžké lesní techniky v zamokřeném terénu, takže lze již hovořit o strojové erozi. K enormním krátkodobým odnosům dochází především v letním období při regionálních srážkách, resp. v jarním období, kdy se dešťové srážky spojí s táním sněhu. V průběhu sledování plaveninového režimu v povodí horní Ostravice byla taková situace zjištěna mnohokrát. Vliv práce lesních traktorů na odnos lesní půdy je zřejmý při porovnání koncentrace plavenin v bystřině horní Ostravice v době, kdy traktory pracovaly a kdy v porostech nebyly nasazeny.

Plaveninový režim závisí na délce a intenzitě dešťových srážek. Katastrofální erozní situace, a to nejen v Moravskoslezských Beskydech, vznikla v červenci 1997, kdy do vodárenské nádrže Šance jen ústím horní Ostravice proteklo 221 897 t plavenin, což ve srovnání s celkovým obdobím 1976-1990 představuje 2,7 násobek (v podstatě se jedná o 9 dnů v červenci uvedeného roku).

Eroze proudící vodou je přirozený morfogenetický proces, jenž závisí na řadě přírodních činitelů a má různou intenzitu a průběh. Tzv. normální eroze je vyrovnávána zpravidla pedogenetickými procesy, takže nedochází k podstatné změně kvality a mocnosti půdního profilu. Urychlená eroze však půdní profil poškozuje a zásahy různých mechanizačních prostředků, v horském terénu především traktorů pro odvoz dřevní hmoty, erozi zesilují natolik, že se tvoří rýhy a výmoly.

Dlouhodobá řada pozorování plaveninového režimu ve střední části Moravskoslezských Beskyd prokázala, že intenzita odnosu lesní půdy je podmíněna především charakterem podloží, dobou trvání dešťových srážek (resp. táním sněhu). Koncentrace plavenin a jejich celkový odnos výrazně stoupá v případech, kdy v terénu pracují lesní kolové traktory. Ze všech sledovaných povodí Beskyd je poškozování půdy nejvýraznější v povodí horní Ostravice nad vodárenskou nádrží Šance, protože v podloží převládají rozpadavé břidlice. Je to zřejmé nejen z analýzy plaveninového režimu výše uvedeného toku, ale také z podstatně vyšší hustoty erozní sítě ve srovnání s ostatními povodími.

Literatura:

(1) BENEŠ, J.: Zhodnocení stavu lesní dopravní sítě. In: Lesnictví, 24, MLVH, Praha 1978, s. 923-942.

(2) BUZEK, L.: Eroze proudící vodou v centrální části Moravskoslezských Beskyd. In: Spisy Pedagogické fakulty v Ostravě, č. 45, SPN, Praha 1982, s. 165.

(3) BUZEK, L.: Faktory urychlené eroze v jižním horském zázemí ostravské průmyslové aglomerace. In: Geografie, Sborník ČGS, 101, Praha 1996, s. 211-224.

(4) BUZEK, L.: Vodárenské nádrže v Moravskoslezských Beskydech a možnosti ohrožení jejich provozu. In: Geografie, Sborník ČGS, 102, Praha 1997, s. 42-49.

(5) ZELENÝ, V.: Eroze na lesní půdě a její společenský význam na příkladu Beskyd. In: Lesnická práce, 55, MLVH, Praha 1976, s. 25-31.

Odnos plavenin
Rok do 10 mm 10,1-30 mm nad 30 mm Celk. odnos
spec. odnos
Srážky v %
dlouho. pr.
  t % t % t % t t.km-2  
1976712192549 6848713374851,487
197790816300153176831567777,8115
1978100923247453110624467964,197
19799472618034989824364850,0101
198019633315444857919318643,797
198186761411093213115190208,2123
19821715191524185944659183125,989
198311174310524045117262035,998
198468616101023266561436159,886
1985845748173966765412338169,1115
19865932017115766823297240,783
1987949106256652439259644132,2105
198829112214885683250734,4102
1989502221629721437227431,292
1990309223482575253140919,387
C1350316459765524857298343676,298

Tab. 1 Odnos plavenin z povodí horní Ostravice (72,96 km2) v Moravskoslezských Beskydech do vodárenské nádrže Šance v letech 1976-1990 při dešťových srážkách do 10 mm, 10,1-30 mm a nad 30 mm za 24 hod. a procentuální podíl na celoročním odnosu.

Rok Celková průměrná koncentrace plavevin
g◊l-1
Koncentrace plavenin v době, kdy traktory nepracovaly
g◊l-1
Koncentrace plavenin podmíněná prací traktorů
g◊l-1
Počet dnů, kdy přímo ovlivňovaly obsah plavenin
19760,03000,01460,0419132
19770,04600,01890,0960144
19780,03570,02450,0166131
19790,04910,04500,062697
19800,03330,03030,054534
19810,04750,02360,155678
19820,05230,04970,105038
19830,03250,02930,121030
19840,04880,03300,174440
19850,04440,03200,097455
19860,03220,02430,084734
19870,04720,05020,069836
19880,04160,02920,132441
19890,02820,01280,269728
19900,01320,01120,056727
C0,03900,02840,1093945

Tab. 2 Průměrné denní koncentrace plavenin v horní Ostravici nad zaústěním do vodárenské nádrže Šance v době práce traktorů a v době bez tohoto antropogenního zásahu (1976-1990).

 

Společenstva obratlovců a povodně

Milan Peňáz

Ryby

Hydrologický režim patří mezi nejvýznamnější faktory mnohostranně ovlivňující říční systémy a jejich společenstva. Oscilace hydrologických parametrů je jevem zcela přirozeným a pro prosperitu ekosystému a zachování jeho biologické rozmanitosti i jevem nezbytným. Na základě mnohaletých pozorování a zkušeností lze při tom říci, že extrémní výkyvy průtoků směrem k minimálním hodnotám mají účinky spíše devastující, zatím co extrémní výkyvy směrem k vysokým průtokům - a povodňovým jevům spíše účinky pozitivní.

Tento poznatek vedl dokonce k formulování tzv. “povodňového konceptu” (Junk 1989), v současné době obecně uznávanému a rozvíjejícímu neméně akceptovaný “Koncept říčního kontinua” (Vannote et al. 1980).

Povodňové jevy ve většině případů podmiňují účinnou sanaci vodních toků a žádoucí transport splavenin, udržují anebo zvyšují morfologickou diverzitu vodních biotopů, umožňují potřebnou intenzitu interakcí všech komponent bioty a tím mají velmi příznivý vliv i na její biologickou rozmanitost, a to na všech úrovních. Rezistence ekosystémů vodních toků vůči ničivému účinku povodní při tom zůstává směrem od horních pramenných k níže ležícím aluviálním úsekům. V těchto dolních úsecích mají povodňové jevy většinou pravidelný sezónní charakter, což se u vodních organizmů, zejména ryb, odrazilo vznikem celé řady přizpůsobení ve strategiích jejich rozmnožování a chování. Využívání různých biotopů vodního prostředí i potravních zdrojů autochtonního i exogenního původu je tak mnohem intenzivnější a to vede i k výrazně vyšší produkci.

Povodeň v červenci 1997, bezesporu katastrofální z hlediska ohrožení člověka, jeho zájmů a aktivit, nezpůsobila překvapivě vážnější ohrožení vodních ekosystémů ani populací a společenstev vodních organismů a naopak se tyto vyznačovaly vysokým stupněm rychlé regenerace.

Detailní “popovodňový” ichtyologický průzkum lokalit, jež byly monitorovány i v období před povodněmi (Lusk et al. 1997, Prokeš a Baruš 1998), prokázal, že ve pstruhových až parmových úsecích nedošlo k průkazným změnám ve struktuře populací a společenstev ryb, vyjma lipana podhorního, jenž má oproti ostatním druhům méně vyvinutou schopnost úniku ze zaplavených oblastí zpět do toku. V nížinné části říčního systému (cejnové pásmo) se určité ztráty na rybí obsádce projevily jednak na hlavním toku Moravy (Jurajda nepubl.), hlavně ale na zaplavených (přelitých) uzavřených stojatých vodách, a to únikem ryb do toku, dále pak byly pozorovány i úhyny větších jedinců na zaplavených polních kulturách, případně i v zaplavených částech lužního lesa, a to v důsledku kritického poklesu koncentrace rozpuštěného kyslíku vlivem rozkladu organické hmoty (Lusk et al. 1997). Jako příznivý doprovodný jev povodní byl u některých druhů (kapr obecný, karas stříbřitý, hrouzek obecný, lín obecný) zjištěn úspěšný výtěr ve zvýšeném počtu výtěrových porcí a v delším výtěrovém období než je obvyklé za normálních okolností. Záplavami bylo též ovlivněno množství a druhové složení driftujících larev a juvenilních ryb (Jurajda nepubl.). Byly též zaznamenány intenzivnější laterální migrace ryb mezi hlavním tokem a některými odstavenými rameny v nivě (Hohausová 1997).

Drobní zemní savci

Drobní savci tvoří významnou složku zoocenóz údolních říčních niv. Uplatňují se například jako nezastupitelný článek v potravních řetězcích nebo jako rezervoár některých nákaz přenosných na člověka, užitková zvířata a jiné obratlovce. Optimální podmínky prostředí přispívají k formování rovnovážného stavu synuzií drobných zemních savců, který se vyznačuje vysokou druhovou diverzitou a ekvitabilitou. V přirozených přírodních podmínkách údolních niv nedochází díky velkému množství vzájemných vazeb v ekosystému ke kalamitnímu přemnožování gradačních druhů, což je naopak známo z intenzivně využívaných agrocenóz.

Při výrazném narušení vnějších podmínek prostředí, mezi něž zcela jistě patří záplavy různé intenzity, dochází ve společenstvu drobných zemních savců k určitým změnám. Dosavadní poznatky získané v lužním lese okolo dolního toku Moravy u Lanžhota ukazují, že krátkodobému vlivu záplav se drobní savci dokáží přizpůsobit, aniž by se výrazně zvýšila jejich mortalita. U některých lesních druhů byla prokázána schopnost vertikálních pohybů (Holišová 1969), čímž je možno vysvětlit téměř nulový vliv červencových záplav na jejich populace. Přesto však bylo zjištěno, že se některé druhy myšice lesní (Apodemus flavicollis) a norníka rudého (Clethrionomys glareolus) přechodně přestaly rozmnožovat. Některé jiné druhy např. rejsek obecný (Sorex araneus) se však povodním nedokáží tak dobře přizpůsobit, a proto bylo bezprostředně po ústupu povodní zaregistrováno snížení celkové druhové diverzity a ekvitability.

Kromě lužních lesů na jižní Moravě byly v období před povodněmi sledovány i jiné typy biotopů, konkrétně se jednalo o mokřadní a kulturní louky v údolní nivě Odry. Na těchto biotopech je vzhledem k absenci keřového a stromového patra prakticky znemožněn výskyt vertikálních pohybů, a proto by se dalo předpokládat, že ovlivnění záplavami bude intenzivnější. O to jsou překvapivější dosavadní kusé výsledky, ze kterých vyplývá, že v období po záplavách došlo na těchto biotopech ke zvýšení početnosti populací některých vzácnějších mokřadních druhů, jako je například rejsek černý (Neomys anomalus) nebo myšice temnopásá (Apodemus agrarius). Jakým způsobem se tyto druhy povodním brání, zůstává zatím otázkou. Podle předpokladu však záplavy téměř zcela zdecimovaly populace původně stepních druhů - hraboš polní (Microtus arvalis).

Silné ovlivnění populací drobných zemních savců záplavami nyní poskytuje jedinečnou možnost sledovat sukcesi jejich společenstev směrem k původnímu stavu, který je dobře zdokumentován (Bryja 1997).

Zvláštní pozornost vyžaduje studium zoonóz přenosných hlodavci (hraboši a potkany). Podle dosavadních zkušeností mohou povodně například zvyšovat incidenci leptospirózy přenášené hlodavci a jejich exkrety, které mohou kontaminovat také vodu. Obdobným způsobem mohou hlodavci také přenášet původce tularémie.

Lovná zvěř

Většina zaplaveného území představuje produkčně nejvýznamnější oblasti chovu tzv. lovné zvěře. Z tohoto pohledu je výjimečné území zahrnující suchý poldr táhnoucí se od soutoku Dyje a Moravy až po Hodonín. Je to území, které bylo ještě v šedesátých letech pravidelně zaplavováno. Je pravděpodobné, že tyto pravidelně se opakující záplavy mohly u některých druhů lovné zvěře významnou měrou ovlivnit jejich behaviorální strategii. Změny populačních hustot vybraných druhů lovné zvěře jsou v této oblasti dlouhodobě sledovány.

V průběhu povodní došlo k výraznému ovlivnění populačních hustot všech druhů lovné zvěře. Reakce jednotlivých druhů na povodňovou vlnu byly různorodé nejen co se týče strategie úniku, ale také časového posunu. Nejúspěšnější byly druhy, které opouštěly postižené území ještě před nástupem povodňové vlny (šelmy) ale také druhy, jimž vhodná strategie spolu s fyzickou dispozicí (jelen, prase divoké) únik usnadnila i po jejím nástupu. Největší ztráty (50 - 90 %) byly zaznamenány u srnce a zajíce.

Po ústupu povodně se na zaplavených územích poměrně rychle stabilizovala druhová diverzita. Abundance některých druhů (zajíc, bažant) je na desetiletém minimu. Přestože existuje možnost jejich imigrace z přilehlých území nepostižených záplavou, projevuje se tato jen ve velmi omezené míře.

Ptáci

Dolní a střední Pomoraví patří k nejbohatším ekosystémům v naší krajině z hlediska vysoké druhové diverzity i z hlediska vysoké denzity některých druhů.

Červencové povodně výrazně ovlivnily charakter téměř všech postižených biotopů. Po počátečním přeplavení prakticky celé údolní nivy zůstaly rozsáhlé plochy dlouhodobě zatopeny a došlo na nich k výraznému kvalitativnímu i kvantitativnímu obohacení potravní nabídky pro některé druhy ptáků. Následně zde byly zjištěny mimořádně vysoké počty druhů, především vázaných na vodu, zejména z řádu brodivých volavka bílá (Egretta alba), čáp černý (Ciconia nigra), z řádu vrubozobých kachna divoká (Anas platyrhynchos), čírka modrá (Anas crecca), z řádu krátkokřídlých lyska černá (Fulica atra) a z řádu bahňáků koliha velká (Numenius arquata), bekasina otavní (Gallinago gallinago), kulík písečný (Charadrius hiaticula). Celkem zde bylo zaregistrováno 64 významných, především vodních druhů a některých dravců.

Kromě druhů běžných byly zaregistrovány i druhy vzácné a řídce se vyskytující: volavka vlasatá (Ardeola ralloides), volavka stříbřitá (Egretta garzetta), husice liščí (Tadorna tadorna), ibis hnědý (Plegadis falcinellus), orel mořský (Haliaeetus albicilla), slučka malá (Lymnocryptes minimus). Jako zcela mimořádný lze hodnotit výskyt jespáka skvrnitého (Calidris melanotus) a jespáka mořského (Calidris maritima) - první nález pro Českou republiku.

Naopak negativně byly povodněmi postiženy lokální populace některých drobných ptáků hnízdících na zemi, např. slavíka, pěnice a rákosníků, kterým vysoká voda zaplavila hnízdiště. Negativně se vliv povodní projevil i tím, že některé druhy ztratily dočasně svá loviště, čímž výrazně vzrostla mortalita jejich mláďat (čáp bílý).

Důsledky povodní na ptačí společenstvo byly tedy jak negativní tak pozitivní. Velmi významné jistě bude sledování sukcese lokálně vázaných ptačích společenstev, jakož i sledování populačních trendů významných druhů, např. kolihy velké (Numenius arquata). Badatelskou pozornost by bylo účelné zaměřit i na některé biotopy a krajinné segmenty mající význam pro ptačí populace (hnízdiště, loviště, migrační koridor, odpočinková místa ap.).

Reálně lze očekávat, že v teplém letním období mohou přetrvávající zátopy vytvářet podmínky pro vznik epizoocií, např. botulismu vodních ptáků, zvláště vrubozobých (kachny, husy, labutě), racků a bahňáků, a to včetně ohrožených druhů.

Nákazy člověka a obratlovců (zejména lovné zvěře) přenosné komáry

Povodně a přetrvávající zátopy mohou v inundovaných oblastech způsobit kalamitní přemnožení komárů a jiného krev sajícího hmyzu (např. ovádů). Přemnožený hematofágní hmyz je výrazným “trapičem” nejen člověka, omezujícím jeho aktivity, ale i lovné zvěře, negativně ovlivňujícím zdravotní stav především velkých savců. V důsledku zvýšených početních stavů komárů může také dojít k exacerbaci přírodních ohnisek některých virových nákaz:

Valtická horečka (virus Ťahyna) postihuje především děti a jiné neimunní osoby (turisty, rekreanty, rybáře). Protilátky byly v letošním roce zjištěny u 56,4 % ze 645 osob vyšetřených v zájmové oblasti. To indikuje pokles aktivity přírodního ohniska valtické horečky na Podluží od 70. let, kdy byly dokončeny vodohospodářské úpravy dolních toků Moravy a Dyje. Povodňové události, jakož i řízené povodňování oblasti Soutoku však aktivitu ohniska opět zvyšují. Dále bylo v roce 1997 z komárů izolováno 6 virových kmenů. Komáři by v dané oblasti také mohli přenášet další 2 virové nákazy: horečku Západního Nilu a horečku Sindbis. Na okrese Břeclav byl dále z komárů opakovaně izolován virus Čalovo (Batai), jehož patogenní působení na člověka a hospodářská zvířata však není doposud definitivně potvrzeno.

Závěry

Společenstva volně žijících obratlovců, jakožto modelových skupin organismů tvořících nejvýše organizovaný článek bioty a vrchol produkčních i potravních pyramid s vysokou bioindikační hodnotou, se překvapivě ukázala být vůči účinkům povodní značně rezistentní, a to tím více, čím přirozenější byla druhová skladba společenstva a čím zachovalejší byl daný biotop.

Na rybách se projevily zvýšené škody např. v říčních úsecích s necitlivě provedenou tvrdou regulací, v úsecích ohrázovaných a izolovaných od systému ramen a ostatních vod v nivě, u ptáků byly negativně postiženy lokální populace drobných druhů hnízdících na zemi (slavík, pěnice, rákosníci) u lovné zvěře byly nejvíce postiženy populace zajíce a bažanta. U společenstev drobných savců byly zjištěny negativní dopady především u stepních druhů, jejichž početní stavy a gradační cykly jsou úzce spjaty s intenzitou zemědělské výroby.

Pro některé skupiny obratlovců, např. fytofilní druhy ryb, obojživelníky či ze ptáků druhy řádu brodivých, povodňové jevy naopak vytvořily podmínky pro mimořádně úspěšnou reprodukci a stimulovaly tak výrazný rozvoj jejich populací.

V oblastech postihovaných povodněmi zasluhuje mimořádné pozornosti studium zoonóz člověka a užitkových zvířat přenosných hlodavci či krev sajícím hmyzem jakož i epizoociím volně žijících obratlovců, např. botulizmu u vrubozobých, racků a bahňáků.

Obdobně jako je to již běžné v některých jiných oborech lidské činnosti (lesnictví, zemědělství, úpravy toků), je nutno i v oblasti hydrologie (regulace průtoků) přecházet všude, kde to lze, na metody managementu “blízké přírodě”.

Výstavba přehradních nádrží, kromě jejich některých pozitivních funkcí, způsobuje nežádoucí přerušení říčního kontinua a fragmentaci říčního systému i populací a má následné negativní dopady na produktivitu a funkčnost ekosystému i biologickou rozmanitost bioty, která se u společenstva ryb výrazně projevuje i na genetické úrovni postupnou erozí genofondu.

Jako aktuální úkol se jeví další detailní sledování sukcese všech významných společenstev obratlovců v oblastech postižených povodněmi v červenci 1997.

Literatura:

(1) BRYJA, J.: Struktura synuzií drobných zemních savců v různých biotopech CHKO Poodří, 1997.

(2) ČMELÍK, P. a kol.: Ptáci a povodně na jižní Moravě v červenci 1997, 1998.

(3) HOHAUSOVÁ, E.: Zpráva o ichtyologickém výzkumu na lokalitě Kurfürstovo rameno za rok 1997. Závěrečná zpráva ÚEK AVČR Brno, 10 pp., 1997.

(4) HOLIŠOVÁ, V.: Vertical movements of some small mammals in a forest, 1969.

(5) JUNK, W.J.: The flood pulse concept in river-floodplain systems, 1989.

(6) LUSK, S., LOJKÁSEK, B., HALAČKA, K., LUSKOVÁ, V.: Povodně v červenci 1997 a jejich vliv na rybí společenstva ve vodních tocích, 1977.

(7) PROKEŠ, M., BARUŠ, V.: Structure of the fish assemblage in a stream section of the Morava River (locality Vitošov) after the flood in 1997, 1998.

(8) VANNOTE, R.L., MINSHALL, G.M., CUMMINS, K.W., SEDELL, J.R., CUSHING, C.E.: The river continuum concept, 1980.

Podklady ke kapitole dodali:

Mgr. Josef Bryja, Mgr. Pavel Čmelík, Mgr. Eva Hohausová, RNDr. Miloslav Homolka, CSc., RNDr. Jiří Halouzka, CSc., RNDr. Zdeněk Hubálek, DrSc., ing. Dr. Pavel Jurajda, RNDr. Petr Koubek, CSc., MVDr. Vojtěch Mrlík, CSc., ing. Stanislav Lusk, CSc., ing. Jiřina Nesvadbová

 

Záplavy a komáři na Břeclavsku v roce 1997

Komáři

Na celém světě je známo přibližně dva a půl tisíce druhů komárů. V oblasti jižní Moravy se jich vyskytuje 33 druhů. Typickými představiteli zaplavovaných území jsou komáři rodu Aedes. Samičky kladou vajíčka na vlhkou půdu, ve které mohou ležet několik let v životaschopném stavu. Teprve zaplavením míst, na která byla vajíčka nakladena, dojde k iniciaci jejich vývoje a k vylíhnutí larev. Ty žijí ve vodě po dobu sedmi až deseti dnů a procházejí proměnami, při kterých se celkem třikrát svlékají. Larvy se živí většinou mikroplanktonem v prostředí, ve kterém žijí (řasy, bakterie, prvoci, výtrusy hub). Rozeznáváme pět stadií vývoje. Larvy čtvrtého stadia se mění v kuklu, setrvávající stále ještě ve vodě. Teprve dospělý komár opouští vodní prostředí a vydává se na cestu vzduchem. V blízkosti míst přeměny kukly v dospělého komára dochází v prvních dnech jeho zrození k páření. U komárů bodá pouze samička. Nasátá krev je podmínkou prvního kladení vajíček, nebo kladení následujících, kterých je několik. Déle než samečci žijí samičky. Jejich úmrtnost prudce stoupá po třetím kladení vajíček, kterých dokáže jedna samička naklást až tři sta. Komáří samečci krev nesají, spokojují se se šťávami rostlin.

Komáři nejvíce bodají za teplých bezvětrných večerů. Velmi aktivní jsou také v parném dusnu před bouřkou. Jejich aktivita tedy závisí na počasí. Rozhodující je přitom rychlost proudění vzduchu, intenzita osvětlení a rozmezí teploty. Silný vítr znemožňuje komárům let. Při plném slunci komáři nelétají a jejich aktivita se začne projevovat teprve s úbytkem světla při západu slunce. Tehdy se dostavuje večerní vrchol, který však za houstnoucího šera rychle přechází v noční minimum. Při svítání se dostavuje ranní vrchol aktivity, který je po východu slunce vystřídán denním minimem.

Při vyhledávání hostitele, ať je jím člověk nebo zvíře, působí přitažlivým způsobem jeho tělesný pach. Komára láká zejména pot, tělesná teplota, vylučování kysličníku uhličitého a u lidí navíc barva a povrch oděvu. Samička usedne na kůži hostitele a vyhledá vhodné místo k bodnutí. Když je najde, vrazí do kůže tenké části ústního ústrojí a začne sát. Poté těžce odletí do úkrytu, kde tráví krev a čeká na dozrání vajíček. Pak už jen zbývá vyhledat vhodné místo pro snůšku a cyklus se uzavírá.

Příčiny vzniku komáří kalamity

Vlhkostní změny vyvolané červencovou povodní se staly hlavním důvodem vzniku komáří kalamity. Příznivé roční období s relativně vysokými teplotami přispěly dále k zformování příznivých podmínek, které se výrazně podílely na vytvoření ideálních okolností důležitých k iniciaci vývoje vajíček v zaplavených líhništích. Na zatopených polích, loukách a v lužním lese se vylíhla obrovská masa larev. Na některých místech vytvářely ohromná seskupení a voda se svojí hutností podobala tmavé kaši. Uběhlo čtrnáct dnů od vzniku povodně a na zaplavených plochách se začaly postupně líhnout dospělci komárů. V následujících dnech vylétala z těchto míst stále větší seskupení tohoto hmyzu. Vrcholu aktivity dosáhli komáři na přelomu července a srpna, kdy v některých částech, převážně lužního lesa, bylo zaznamenáno kolem sto útoků na osobu za minutu!

Co hrozí od komárů?

Komár obtěžuje člověka svým bodnutím a přenosem nákaz. Je třeba si uvědomit, že celá oblast při dolních tocích Moravy a Dyje patří k velkým přírodním ohniskům tzv. valtické horečky. Nemoc přenáší kalamitní komáři rodu Aedes. Projevuje se horečnatým onemocněním chřipkového charakteru a postihuje především děti, turisty a rekreanty. Z výsledků několikaletých studií vyplývá, že přibližně sedmdesát procent místních obyvatel je proti valtické horečce imunních, což znamená, že již jednou u nich onemocnění proběhlo a tělo si vytvořilo dostatek protilátek.

Také pro zvířata mohou být komáři zdrojem nebezpečných chorob. Jedním z nich je tzv. “králičí nemoc”, myxomatóza, která dokáže zlikvidovat nejenom celé populace divokých králíků, ale také domácí chovy. Nejvíce byli komáry obtěžováni daňci v oboře Soutok pod Lanžhotem. Tato zvířata, na rozdíl od jelenů a srnců, mají ještě v srpnu parohy v líčí. Jedná se o silně prokrvenou a citlivou, krátce osrstěnou kůži s množstvím pachových žláz, vyživující rostoucí paroh. Pro komáry jsou tato místa velmi atraktivní. Daňci, vystaveni tomuto utrpení, doslova zešíleli.

Jak bojovat s komáry?

Rozhodnutí, jaké prostředky proti komárům použít, nebylo vůbec jednoduché. Již po několik let provádějí lesníci ve spolupráci s ochránci přírody jarní umělé povodňování lužních lesů. V okamžiku, kdy se v líhništích objeví larvy komárů, otevřou stavidla a vodu s larvami vypustí do řeky Dyje. Počty dospělých komárů se tak výrazně sníží. Při červencové povodňové situaci však nešlo tuto metodu použít. Vodu ze zaplaveného lesa, prosycenou komářími larvami, nebylo kam vypustit. Dyjí protékalo stále velké množství vody a její hladina byla, kvůli hrázím, mnohem výš než hladina zaplavených území. Larvy měly tedy dostatek času přeměnit se v dospělého komára. Proto bylo v závěru července rozhodnuto použít chemické prostředky.

Přípravky, které proti komárům rozstřikovala letadla na jižní Moravě v šedesátých letech, nešlo z několika důvodů aplikovat. Jednalo se totiž o insekticidy, u nichž je možné předpokládat významný podíl na vzniku rakoviny u lidí. Dále pak vzhledem k tomu, že byly neselektivní, hynuli mnohdy velmi vzácní živočichové. Byl proto zvolen francouzský přípravek Aqua Reslin Super, který splňoval potřebné požadavky. Po celý srpen tak projížděl obcemi v Podluží a okresním městem traktor s rozstřikovačem, hubícím komáry. V boji proti nim přispěl rovněž významně letecký postřk, aplikovaný ve dvou fázích, především na plochách mezi obcemi a lužními lesy. Díky postřikům došlo k výrazné redukci počtu komárů v nejvíce postižených oblastech. Cena za tyto zásahy však byla značná - téměř tři a půl milionu korun.

Co dál s komáry?

Široká veřejnost se stále obává případného obnovení komářích kalamit, které jsou pro mnohé oblasti jižní Moravy charakteristické. Likvidací lužních lesů, kde se nachází hlavní líhniště, bychom přišli o jedinečný ekosystém, jehož mnohostranný význam pro vyvážené životní prostředí člověka si příliš neuvědomujeme. Letecké postřiky jsou velmi nákladné. Chemický boj bude tedy používán nejčastěji z nedostatku nových, účinnějších technologií a v situacích podobných té, která nastala v průběhu červencových povodní. Ůčinné se jeví snižování počtu larev jejich vyplachováním do řek. To již nyní umožňují vodohospodářské úpravy a provedená revitalizační opatření. Dalším možným řešením je použití bakterií, které se ve vhodnou dobu aplikují do líhnišť a likvidují selektivně pouze komáří larvy. Jiným živočichům neškodí. Účinnost biologického boje se však musí v našich podmínkách nejdříve ověřit. Nezbytným doplňkem zmíněných prostředků je šíření informací pro veřejnost s cílem včasných předpovědí komářích kalamit. Na závěr se dá tedy konstatovat, že další výběr metod hubení komárů bude záviset na ekologických a finančních podmínkách.

Otakar Pražák

Zkrácená verze statě převzaté z publikace O. PRAŽÁKA Záplavy a komáři na Břeclavsku v roce 1997, Břeclav 1997.

 

Povodně a právo v České republice

Milan Damohorský - Vojtěch Stejskal

Platná právní úprava ochrany před povodněmi v ČR

Povodní se dle nařízení vlády č. 27/1975 Sb., o ochraně před povodněmi, rozumí přechodné výrazné stoupnutí hladiny vodního toku, při kterém hrozí vylití vody z koryta nebo při kterém se voda z koryta vylévá a může způsobit škody; to platí přiměřeně i při výskytu vnitřních vod, chodu ledů a při ohrožení bezpečnosti nebo stability vodohospodářského díla.

Za nebezpečí povodně se považují situace určené povodňovými plány, popřípadě situace tak označené předpovědní povodňovou službou, zejména při dosažení určeného vodního stavu při stoupající tendenci vody ve vodním toku, nebo při očekávaném náhlém tání podle meteorologických předpovědí, nebo na menších vodních tocích při srážkách velké intenzity nebo při jejich bezprostředním nebezpečí.

Obecnou hmotněprávní úpravu ochrany před povodněmi zakotvuje především vodní zákon v ustanovení § 42.

Stanoví především principy vztahu ke škodám působeným povodněmi. Jde o 1. princip předcházení škodám, 2. princip ovlivňování průběhu povodní, 3. omezování rozsahu a následků povodní.

Demonstrativně pak zákon uvádí možné formy činnosti při předcházení škodám, při ovlivňování průběhu povodní a při omezování rozsahu a následků povodní.

Bude se jednat zejména o systematickou prevenci a pokud již povodně vypuknou, o zabezpečovací a záchranné práce, prováděné podle povodňových plánů a příkazů povodňových orgánů.

K zajištění ochrany před povodněmi zákon zakotvuje fyzickým a právnickým osobám určitý taxativně vymezený okruh povinností. Organizace a občané jsou povinni umožnit vstup na své pozemky a do objektů k provádění zabezpečovacích a záchranných prací. Dále jsou povinni přispět na příkaz povodňových orgánů podle svých možností a sil osobní a věcnou pomocí k ochraně lidských životů a majetků před povodněmi, spolupracovat při ochraně před povodněmi a řídit se příkazy příslušných povodňových orgánů.

Bližší podmínky stanoví zákon ČNR č. 130/1974 Sb., o státní správě ve vodním hospodářství, ve znění pozdějších zákonů ( úplné znění vydáno pod č. 458/1992 Sb. a dále ve znění zákona č. 114/1995 Sb.) a nařízení vlády č. 27/1975 Sb. o ochraně před povodněmi.

Ustanovení zákona o státní správě ve vodním hospodářství upravují všeobecné povinnosti při ochraně před povodněmi. Obecně platí, že správci vodních toků, vlastníci nebo uživatelé vodohospodářských děl ve vodních tocích, jakož i ti, jejichž majetek by mohl vznik povodně nebo její průběh ovlivnit, jsou povinni činit opatření na ochranu před povodněmi nebo při zmírňování jejich škodlivých účinků nebo následků v rozsahu rozhodnutí povodňových orgánů.

Mezi konkrétní povinnosti státních orgánů, organizací a občanů v době nebezpečí povodně a v době povodně patří zejména: poskytnout dopravní a mechanizační prostředky, pohonné hmoty, nářadí a jiné potřebné prostředky, dále povinnost odstraňovat překážky, které mohou bránit průtoku velkých vod, povinnost trpět odstranění staveb nebo jejich části anebo porostů, povinnost zúčastnit se podle svých možností a sil zabezpečovacích a záchranných prací k ochraně před povodněmi. Tyto povinnosti lze však vykonávat jen na základě příkazu příslušných povodňových orgánů. Povodňové orgány je mohou ukládat jen v nevyhnutelně potřebném rozsahu.

Další významnou povinností státních orgánů, organizací a občanů je povinnost neodkladně hlásit nebezpečí povodně povodňovým orgánům. Státní orgány a organizace, zejména ty, které zajišťují telekomunikační služby, jsou povinny přednostně zabezpečovat komunikaci zpráv a hlášení předpovědní a hlásné povodňové služby ve věcech ochrany před povodněmi.

Podle již výše citovaného nařízení vlády se rozlišují tzv. 3 stupně povodňové aktivity:

Při nebezpečí povodně nastává stav bdělosti; zaniká, pominou-li příčiny takového nebezpečí (první stupeň).

V době vlastní povodně se vyhlašuje stav pohotovosti na základě údajů hlídkové služby, popřípadě zpráv předpovědní a hlásné povodňové služby nebo na návrh správců vodních toků (druhý stupeň).

Při bezprostředním nebezpečí větších škod nebo při vzniku takových škod se vyhlašuje stav ohrožení (třetí stupeň).

Stupně povodňové aktivity, podrobnosti o vyhlašování a odvolávání stavu pohotovosti a stavu ohrožení upravují povodňové plány.

Stav pohotovosti a stav ohrožení vyhlašuje a odvolává pro území obce (města) obecní úřad (městský úřad, ve statutárních městech magistráty), pro území několika obcí téhož okresu a pro území okresu okresní úřad.

Prostředky ochrany před povodněmi jsou:

a) povodňové plány,

b) povodňové prohlídky,

c) předpovědní a hlásná povodňová služba,

d) hlídková služba,

e) povodňové zabezpečovací a záchranné práce,

f) evidenční a dokumentační práce.

Podrobnosti stanoví citované vládní nařízení.

Předpovědní povodňovou službu zabezpečuje Český hydrometeorologický ústav ve spolupráci se správami povodí. Předpovědní povodňová služba informuje povodňové orgány, popřípadě ostatní orgány a organizace, o možnosti vzniku povodně a o dalším nebezpečném vývoji, o hydrometeorologických prvcích rozhodných pro vznik a vývoj povodně, zejména o očekávaných vodních stavech nebo o průtocích ve vybraných profilech.

Hlásná povodňová služba varuje obyvatelstvo v místě povodně a v místech ležících níže na vodním toku, upozorňuje povodňové orgány a ostatní orgány a organizace na vývoj povodňové situace a předává zprávy a hlášení potřebná k jejímu vyhodnocování a k řízení opatření na ochranu před povodněmi, jakož i zprávy a hlášení o vzniklých nebo hrozících škodách.

Ustanovení § 92 zákona ČNR č. 133/1985 Sb., o požární ochraně zakotvuje subsidiaritu tohoto zákona ve vztahu k jiným zvláštním předpisům, pokud se týče živelných pohrom a tzv. jiných mimořádných událostí. Mezi živelné pohromy jiné mimořádné události povodně nepochybně patří (to ale není otázka právní). Pokud zvláštní předpisy nestanoví jinak, vztahují se ustanovení zákona o požární ochraně, která se týkají poskytování osobní a věcné pomoci, o jednotkách požární ochrany, o právech a povinnostech příslušníků, zaměstnanců podniků a členů jednotek požární ochrany, o náhradě škody a o ocenění mimořádné odvahy přiměřeně také na záchranné práce při živelních pohromách. Totéž platí při záchranných pracích při mimořádných událostech, pokud jsou bezprostředně ohroženy lidské životy nebo hrozí značná škoda.

Vlastnické vztahy k vodám

Při rozboru právní úpravy ochrany vod a regulace povodní je třeba již na počátku zmínit otázku vlastnických vztahů k vodám, resp. k pozemkům, na nichž se tyto vyskytují.

Ústava Československé socialistické republiky - ústavní zákon č. 100/1960 Sb. ve svém čl. 8 odst. 2 stanovil mj. “Národním majetkem (=státním vlastnictvím) jsou zejména ...vodní toky...”. Zakotvil tak princip socialistického vlastnictví veškerých vodních toků na území republiky. Vodní toky se tak dostaly do státního vlastnictví, kde jsou v podstatě dosud.

Současná Ústava České republiky tento princip výslovně nezakotvuje. Pokud se však týče vlastnictví vodních toků (§ 31 vodního zákona), pak je jejich vlastníkem nadále stát.

Pokud se však jedná o nádrže (umělé či přirozené) či o pozemky při vodních tocích a v záplavových územích apod., pak jejich vlastníkem může být, jak stát, tak i právnické (včetně obcí) či fyzické osoby.

Jednoznačné pojmenování a určení vlastníka je pro ochranu před povodněmi otázkou zásadní, neboť je to právě on, kdo nese mnoho povinností stanovených právními předpisy a po němž jsou pak požadována konkrétní plnění.

Řada zákonů pak mimo Listiny základních práv a svobod přinášejí další omezení vlastnického práva (těchto vlastníků).

Např. podle vodního zákona jsou k zajištění ochrany před povodněmi organizace a občané povinni umožnit vstup na své pozemky a do objektů k provádění zabezpečovacích a záchranných prací.

Správní orgány ochrany před povodněmi a jejich kompetence

Ochranu před povodněmi obecně zabezpečují tzv. povodňové orgány, tedy orgány obcí, v hlavním městě Praze orgány městských částí, dále na úrovni regionů okresní úřady, v hlavním městě Praze Magistrální úřad hlavního města Prahy a Ministerstvo životního prostředí, resp. Ministerstvo zemědělství. (jen pokud jde o hospodářské řízení vodního hospodářství).

Po dobu povodně ochranu zabezpečují tzv. povodňové komise a to především povodňové komise obcí (v Praze orgánů městských částí), dále povodňové komise okresů (v Praze Magistrátu hl. m. Prahy), povodňové komise ucelených povodí a na centrální úrovni ústřední povodňová komise České republiky.

Povodňové orgány mohou v době povodně činit opatření a vydávat příkazy na ochranu před povodněmi. Tyto příkazy nemají charakter rozhodnutí podle správního řádu (nelze tedy proti nim např. podat opravný prostředek atp.).

Orgány státní správy a jiné orgány jsou povinny povodňovým orgánům pomáhat při zajišťování ochrany před povodněmi.

Základními orgány, do jejichž působnosti povodně při menším rozsahu náležejí, jsou orgány okresních úřadů a obcí. Povodeň roku 1997 byla však svými parametry taková (udává se více jak stoletá voda a užívá označení potopa, masa vody), že možnosti a fungování těchto orgánů byly do značné míry omezené.

Státní správu na úseku ochrany před povodněmi v územních obvodech vykonávají okresní úřady na základě zákona ČNR č. 425/1990 Sb., o okresních úřadech, úpravě jejich působnosti a o některých dalších opatřeních s tím souvisejících. Okresní úřad plní úkoly spojené s mobilizačními přípravami státu a úkoly civilní obrany a ochrany. Dále plní úkoly spojené s řešením mimořádných událostí v případě živelných pohrom, havárií nebo jiného nebezpečí, které ohrožuje životy, zdraví, působí značné majetkové hodnoty nebo narušuje životní prostředí. Za tím účelem zabezpečuje koordinovaný postup záchranných, pohotovostních, odborných a jiných služeb, správních úřadů, obcí, fyzických a právnických osob při likvidaci následků těchto událostí - tzv. integrovaný záchranný systém. To vše za předpokladu, že k tomu není příslušný jiný státní orgán podle zvláštních předpisů. Příkladem jsou orgány státní báňské správy dle zákona ČNR č. 61/1988 Sb., o hornické činnosti, výbušninách a o státní báňské správě.

V souvislosti s povodňovou situací může přednosta okresního úřadu k plnění úkolů spojených s řešením mimořádných událostí v případě živelných pohrom, havárií nebo jiného nebezpečí, které ohrožuje životy, zdraví, majetkové hodnoty nebo životní prostředí vyhlásit nařízením okresního úřadu pro území okresu nebo jeho části stav ohrožení.

Dojde-li v důsledku živelní pohromy, havárie nebo jiné mimořádné události k ohrožení života, zdraví, značných majetkových hodnot nebo životního prostředí, může přednosta okresního úřadu uložit fyzickým a právnickým osobám, správním úřadům a obcím povinnost poskytnout osobní a věcnou pomoc při odstraňování následků této události, nestanoví-li zvláštní zákon jinak. Zvláštním zákonem je míněn např. zákon ČNR č. 130/1974 Sb., o státní správě ve vodním hospodářství, ve znění pozdějších zákonů. Osobě nebo obci, která splnila uloženou povinnost, přísluší náhrada účelně vynaložených nákladů. Právo na náhradu těchto nákladů musí být uplatněno u okresního úřadu do šesti měsíců od jejich vzniku. Jedná se o prekluzívní lhůtu.

Zákon ČNR č. 367/1990 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů, obcím (oproti okresním úřadům) výslovně kompetence na úseku ochrany proti povodním nezakládá. Je nutno zde navíc vzít i do úvahy výkon samostatné působnosti a přenesené působnosti obce. Neznamená to ovšem, že by obce na úseku ochrany proti povodním žádné kompetence neměly - viz dále právní úprava v zákoně o státní správě ve vodním hospodářství.

Náklady na opatření k ochraně před povodněmi

Státní orgány, organizace a občané nesou náklady, které jim vzniknou vlastními opatřeními k ochraně jejich majetku resp. majetku, který užívají (např. právo hospodaření dle vyhlášky č. 119/1988 Sb., o hospodaření s národním majetkem) před povodněmi.

Náklady na zabezpečovací práce na vodních tocích hradí správci vodních toků. Vlastníci nebo uživatelé vodohospodářských děl hradí náklady na zabezpečovací práce na těchto dílech.

Náklady na záchranné práce, kromě nákladů, které vzniknou státním orgánům, organizacím a občanům vlastními opatřeními k ochraně jejich majetku (majetku v jejich užívání) před povodněmi, hradí obce a okresní úřady podle obecně závazného právního předpisu.

Deliktní odpovědnost osob při povodních

Deliktní odpovědnost na úseku ochrany proti povodním má v zásadě shodné rysy a je založena na stejných principech jako obecná ekologicko-právní odpovědnost.

Deliktní odpovědnost a sankce za porušení předpisů upravují zejména:

1. Ustanovení § 34 (zejména odst. 1 písm. f) zákona o přestupcích, event. i § 45, 46.

2. Ustanovení § 5a zákona o okresních úřadech.

3. Trestní zákon ve svých skutkových podstatách - zejména v ustanoveních § 179, 180, 181a, 181b, 182, 184, event. 158.

Uplatněním sankcí v rámci deliktní odpovědnosti není dotčena odpovědnost k náhradě škody.

Náhrada škody

Otázky odpovědnosti za škodu vzniklou z uložení různých opatření upravují ve svých ustanovení 1/§ 21 zákona č. 130/1974 Sb., 2/§ 5 odst. 5 zákona o okresních úřadech. Odpovídá zde za dále stanovených podmínek stát, resp. příslušný státní orgán či obec. Pokud není podle okolností a povahy věci na případ některé z výše uvedených ustanovení aplikovatelné, pak platí obecná odpovědnost za škodu dle občanského zákoníku (§ 415 a násl.)

V souvislosti s povodněmi roku 1997 v ČR je však třeba uvést, že solidárnost státu šla (z důvodů rozsahu škod) podstatně nad rámec zákonných povinností. Na druhé straně právě takto rozsáhlé povodně otevřely otázku, zda by mnohé podnikatelské provozy (průmyslové i zemědělské) neměly být proti následkům živelních pohrom povinně pojištěny, což by ukládal zákon. Obdobná povinná pojištění jsou již u nás běžná u mnoha činností či profesí (lékaři, advokáti, myslivci, atomová energetika atd.).

Náměty a doporučení na legislativní a další změny

V této části našeho příspěvku bychom se rádi zamysleli nad možnými změnami a novelizacemi platných zákonů a dalších právních předpisů ve vztahu k povodním, ochraně vod a vodnímu hospodářství, jakož i ke stabilitě přírody a krajiny obecně. Již úvodem těchto úvah však chceme vyjádřit své přesvědčení, že tyto změny jsou pouze vylepšeními dílčími, neboť základní jádro celého problému spatřujeme v uplatňování již platných právních předpisů v praxi.

Domníváme se totiž, že většina škod a ztrát způsobených loňskými i letošními povodněmi byla způsobena (přímo nebo zprostředkovaně) právě selháním pověstného lidského faktoru, a to na straně orgánů státu, obcí, vodohospodářů, ale i jednotlivých občanů. Celkově se pak v těchto následích vcelku jasně projevila i všeobecná branná nepřipravenost obyvatelstva a značný rozvrat biologických, stabilizačních a retenčích funkcí naší poničené krajiny.

Navržené změny můžeme dělit na změny:

A. v navrhované legislativě:

1. věcné (hmotně právní),

2. procedurální,

3. organizační, institucionální a kompetenční

4. ekonomicko - právní,

5. ostatní,

B. v uplatňování ustanovení právních předpisů v praxi:

ad A.

ad 1.

1. Hlavní věcnou změnou současného zákonodárství by mělo být zavedení do nového vodního zákona (popř. v rámci novelizace stávajícího zákona) takových ustanovení, která by v nejvyšší možné míře chránila přirozený výskyt vod”. Pod tímto pojmem si představujeme ochranu přirozených či přírodě blízkých meandrujících toků, přirozených vývěrů a pramenů a dalších původních forem výskytu vod na zemském povrchu.

Paradoxně současná spíše technokraticky pojatá právní úprava více chrání uměle přetvořené vodní toky a vodohospodářská díla než výskyty původní, přirozené a tudíž i nejstabilnější (včetně jejich doprovodné vegetace).

2. Další možnou dílčí změnou by mělo být navrácení ustanovení původního § 4 odst. 4 zákona o ochraně přírody a krajiny, avšak koncipovaného nikoliv jako absolutní, ale pouze relativní (s možností udělit výjimku) zákaz.

Zákon 289/1995 Sb., o lesích, vypustil ze zákona č. 114/1992 Sb. právě § 4 odst. 4. Tento odstavec obsahoval zákaz umísťování staveb mimo zastavěná území obcí do vzdálenosti 50 metrů od hranic rybníků nebo jezer a 20 metrů od břehové čáry vodních toků. Jednalo se o zákaz absolutní a obecný. Okruh výjimek z něho uvedený, byl velmi úzký. Zákaz se nevztahoval na nezbytná zařízení sloužící plavbě, údržbu vodních toků, rybníků a jezer a na stavby určené k provoznímu účelu.

Takto koncipovaný zákon neumožňoval orgánu, rozhodujícímu o umístění stavby, poskytnout ze zákazu komukoli výjimku. Proto nebylo možné např. postavit most či vyústění čističky odpadních vod. Při současné právní úpravě, tedy při absenci tohoto diskutovaného odstavce, však je možné postavit jakoukoli stavbu přímo na břehu vodního toku, a to i tam, kde je to z hlediska možného povodňového nebezpečí naprosto nevhodné. Nevhodná zástavba tak nejen zvyšuje škodní následky povodní, ale znemožňuje obsluhu a kontrolu vodního toku a znepřístupňuje krajinu.

3. Z hlediska povodňové ochrany zrevidovat některé zákony - zejména stavební zákon a zákon o lesích, a to ve směru zvýšeného působení preventivních nástrojů. Je např. třeba větší pozornost věnovat územnímu plánování a stavebnímu řízení v oblastech údolních niv a inundačních (záplavových) pásem.

4. Zrevidovat ustanovení nařízení vlády o oblastech přirozené akumulace vod ve směru další podpory retenčních schopností lesů a krajiny obecně. Zhodnotit jejich účinnost a aktuálnost.

5. Právními, ekonomickými a politickými prostředky začít podporovat ekologickou rozmanitost a stabilitu zemědělské krajiny. Učinit příslušné změny v zákoně o ochraně zemědělského půdního fondu, ale i v předpisech daňových. Je vhodné podpořit též zákon o ekologickém zemědělství, navrhovaný MZe, jako vhodné formy přírodě blízkého alternativního obdělávání půdy.

6. Usilovat o doplnění textů mezinárodních úmluv (zejména o Odře a Labi) o ustanovení ve směrech ochrany akumulace vod a protipovodňové ochrany. Vyhlásit ve Sbírce zákonů ČR tyto mezinárodní úmluvy, neboť tak již dosud nebylo učiněno.

ad 2.

7. Nově a podrobněji řešit otázky odpovědnosti za škody způsobené povodněmi. Pro podnikatelské subjekty zavést zřejmě povinné minimální pojištění škod způsobených živelními pohromami.

ad 3.

8. Vyjasnit kompetence všech orgánů státní správy na úseku vodního hospodářství a protipovodňové ochrany. Zejména vypustit nesmyslné ustanovení, které přinesla poslední novela kompetenčního zákona ve směru k MZe, jako orgánu státní správy vodního hospodářství (zákon č. 272/1996 Sb.).

9. Zvážit, zda by ministr životního prostředí jako předseda Ústřední povodňové komise ČR, neměl být přímo ze zákona členem rady obrany státu. Z povodňových hledisek by jisté zlepšení kompetencí a koordinace činností i vymezení pravomocí a odpovědností měl přinést zákon o bezpečnosti státu, který byl v říjnu 1997 schválen Poslaneckou sněmovnou Parlamentu ČR.

ad 4.

10. V zákoně ČNR č. 388/1991 Sb., o Státním fondu životního prostředí ČR by měly být více specifikovány příjmy a výdaje v souvislosti s ochranou před povodněmi. Jinak je nebezpečí, že finanční prostředky z tohoto účelového fondu budou využívány i na zcela neekologické asanace materiálních škod. V tomto ohledu je třeba i zvážit, zda by v rámci SFŽP ČR neměl být zřízen samostatný podúčet pro povodně.

V této souvislosti se otevírají i otázky vytvoření tzv. “Havarijního fondu ČR” (nejen ekologického), z něhož by bylo možné financovat asanaci jak ekologických ztrát tak i hmotných škod. Mohl by být vytvořen povinnými odvody podnikatelských subjektů namísto výše navrhovaného povinného pojištění. Tento fond by byl oddělen od státního rozpočtu a podřízen parlamentní kontrole.

ad 5.

11. Doporučujeme urychleně dopracovat a přijmout zákon o integrovaných záchranných systémech, který již byl na úrovni MŽP zpracováván a navrhován. Povodně roku 1997 zjevně ukázaly nedostatky v koordinaci řízení různých záchranných složek (Policie ČR, požárníci, Záchranná služba, Armáda ČR, civilní obrana, Červený kříž atd.).

ad B.

12. Původní státní podniky Povodí (Moravy, Odry, Vltavy, Labe atd.), které byly “za ministra Bendy tiše transformovány na akciové společnosti”, opět učinit státními podniky či jim dát jinou formu přímo podřízenou státu. Ve vztahu k povodním při rozhodování v krizových situacích je jejich jednání jako a.s. nepružné. Podle obchodního zákoníku rozhoduje akciová společnost usnesením valné hromady. To předpokládá tedy svolání valné hromady a přítomnost alespoň většiny akcionářů. V krizových situacích je však třeba jednat rychle, což však Povodí jako akciová společnost při současné právní úpravě nedokáže. Podniky Povodí se zjevně též podílely na nezvládnutí povodní jako takových. Navíc by tyto subjekty měly být opět podřízeny MŽP a nikoliv MZe jak je tomu v současnosti.

Závěrem

Rádi bychom závěrem zdůraznili několik hlavních faktů, které je do budoucna nezbytné brát v úvahu:

1. Hlavní nedostatky nespatřujeme v platné právní úpravě, ale v neschopnosti příslušných osob ji v praxi naplnit (selhání civilní obrany, povodňových komisí atd.).

2. Stupeň výcviku obyvatelstva i povodňových orgánů je nízký a formální. Selhala i mnohá komunikační pojítka (telefony, sirény).

3. Příroda České republiky je charakterizována vysokým podílem poškozených lesů a nedostatkem drobné zeleně v zemědělské krajině. Tuto skutečnost neodstraní sebelepší zákon, ale jen politická, ekonomická a praktická realizační opatření.

4. Zcela selhalo územní rozhodování a povolování staveb v záplavových územích. Řada staveb neměla být na určitých místech nikdy legálně povolena. Současný stav, ač mnohde paradoxně není protiprávní, je však nadále v mnoha ohledech z hlediska protipovodňové ochrany zcela nevyhovující a nedostačující.

Stát bude muset v tomto směru vyvinout mechanismus, jak odstranit stavby (legálně povolené), které však nemohou v příslušných místech stát. Měl by i vyvozovat odpovědnost proti příslušným činovníkům státních orgánů, kteří tyto stavby povolili, a dále bude muset najít zdroje jak finančně odčinit škody vlastníkům staveb za jejich nutnou demolici.

5. Přes všechny potřebné navrhované právní změny spatřujeme základní problémy řešení povodňové problematiky ve zcela nedostatečném prosazování požadavků právních předpisů v rozhodovací a řídící praxi a samozřejmě též ve špatném zacházení s krajinou a jejími složkami. Zde se nachází mimo jiné i značný prostor pro aktivní úlohu nevládních ekologických organizací, včetně Českého svazu ochránců přírody, které mohou svou praktickou činností v terénu ovlivňovat, jak výkon mnoha činností a některá opatření i provádět, tak i účinně působit na správní orgány při jejich rozhodování (srov. § 70 zákona o ochraně přírody a krajiny).

Použitá a doporučená literatura:

(1) Drobník, J. - Damohorský, M.: Zákony k ochraně životního prostředí - Texty s úvodními komentáři, 2. vydání, C.H. Beck, Praha 1997.

(2) Kindl, M.: Nové kompetence ve vztahu k vodám, Právník č. 5/1997, str. 398 a násl.

(3) Pekárek, M. a kol.: Zákon o ochraně přírody a krajiny - Komentář, Iuridica Brunensia, Brno 1995.

(4) Šembera, J.: Státní správa ve vodním hospodářství po úpravě působností zákonem č. 272/1996 Sb., Správní právo 3-4/1997, str. 204—210.

 

Formulace rámcového zadání pro koncepční, trvale udržitelné řešení

Na základě výsledků hodnocení ekologických souvislostí povodně 1997 lze konstatovat, že vláda ČR by měla zajistit zpracování návrhu integrované protipovodňové ochrany jako alternativy dosavadního návrhu strukturálně technických opatření, které rozpracovává VÚV a další vodohospodářské instituce. Technická a biologická či biotechnická protipovodňová opatření nestojí proti sobě; vždy je nutno citlivě vycházet z konkrétních podmínek a volit řešení ohleduplná ke krajině, respektující její dynamiku a ekologické vazby a uspokojivá z hlediska trvalé udržitelnosti celého území. Jako základ může posloužit nástin integrované protipovodňové ochrany prezentovaný v této studii, vycházející z následujících principů:

*Velké povodně patří mezi opakující se přírodní jevy, jejichž vzniku není možno zabránit. Absolutní ochrana území před povodněmi není možná a je třeba vycházet ze společensky přijatelné, diferencované, realistické a všeobecně dohodnuté míry ochrany území.

*Integrovaná protipovodňová ochrana musí respektovat požadavek udržení a obnovy ekologického kontinua v údolních nivách.

*Integrovaná protipovodňová ochrana spojuje technické stavby s využitím nezastavěných částí niv jako průtočných poldrů a cílevědomé revitalizace zaplavovaných niv.

*Rozhodující vliv na transformaci velkých povodňových vln mají inundační rozlivy v údolní nivě. Proto je třeba nivy maximálně uvolnit, zabránit další urbanizaci inundačních území a ve zdůvodněných případech posoudit ekonomické a sociální dopady redislokace riskantně umístěných objektů.

*Návrh opatření k diferencované ochraně sídel a infrastruktury musí být založen na participaci obcí a vlastníků, a to nejen při rozhodování o způsobu a dimenzování ochrany, ale i podílem na investicích k ochraně vlastního majetku. Jedině uplatnění tohoto principu může zabránit plýtvání s veřejnými prostředky a nabalování parazitních investic.

*Prioritně je třeba řešit protipovodňovou ochranu v nejkritičtějších částech inundací (např. Ostrava, Litovel, Olomouc, Přerov, Napajedla, Uherské Hradiště aj.). K uplatnění priorit je nutno využít důslednou analýzu příčin škod v zaplavených sídlech.

*V zájmu České republiky konfrontovat návrh protipovodňové ochrany s analýzou posledního vývoje protipovodňové ochrany v zemích EU a v USA.

*Součástí integrované protipovodňové ochrany musí být finančně zajištěný dlouhodobý program obnovy retenční schopnosti krajiny v celých povodích, opřený o tyto pilíře:

- motivační i restriktivní opatření k reorganizaci honů a osevních postupů

- motivační a technologická opatření vedoucí ke zlepšení fyzikálního stavu půdy

- motivační i restriktivní opatření vedoucí ke zlepšení retenční funkce lesa

- motivační nástroje v oblasti revitalizací říčních systémů

*Dalšími nezbytnými atributy integrované protipovodňové ochrany musí být přehodnocení urbanistických záměrů v inundačních územích, dotvoření funkčního integrovaného informačního systému o území, komplexního a funkčního varovného i záchranného systému, revize role a zodpovědnosti institucí, státní správy i samosprávy a vytvoření legislativního rámce pro uplatnění všech zkušeností z povodní.

Unie pro řeku Moravu

Po roce (Prozatímní bilance roku 1998)

V červenci roku 1998 opět postihly Českou republiku povodně. Tentokrát na východě Čech. Nejhůře byly zasaženy obce Skuhrov nad Bělou, Dobruška, Opočno, Pulice, Deštné a Kvasiny. Bilance je stejně jako v roce 1997 neradostná. Šest lidí utonulo, zničeno bylo 35 domů a zaplaveno 1183 bytů. Na železnici, mostech a silnicích jsou škody odhadovány na 357 miliónů korun. V resortu zemědělství jsou ztráty na vodních tocích a vodohospodářských stavbách vyčísleny na 210 milionů korun, majetkovou újmu za 50 milionů způsobily povodně na zemědělské prvovýrobě a lesním hospodářství. V bytové výstavbě dosahují ztráty 200 milionů korun. Škody na místních komunikacích činí 300 milionů korun a v resortu průmyslu a obchodu 323 miliónů korun. Ministerstva vnitra a obrany budou požadovat uhrazení nákladů za 38 milionů. Celkem jsou tedy škody vyčísleny na sumu jedné miliardy a 478 milionů.

P.S. Z více než půl miliardy korun vyčleněných v letech 1994 až 1996 ze státní pokladny na projekty v rámci Programu revitalizace říčních systémů, tedy nápravy vodního režimu krajiny, nebylo přímo na protipovodňová opatření použito téměř nic. Při kontrole nakládání s těmito prostředky to konstatoval Nejvyšší kontrolní úřad.

D.Z.

Slovo na závěr

Povodeň v červenci 1997 je třeba i přes její katastrofické důsledky chápat jako příležitost k poučení, analýze a reflexi dosavadních koncepcí, vývoje využívání krajiny i fungování institucí a také jako příležitost k obnově postižených oblastí na úrovni přelomu tisíciletí a s respektováním zásad trvale udržitelného rozvoje.

Katastrofa na jedné straně mobilizovala solidaritu a okamžité nasazení celé společnosti, na druhé straně však se projevila neschopnost státu reagovat strategicky a integrálně na závažné signály. V plné míře se projevila tendence reagovat spíše okamžitě - bez vazby na střednědobé či dlouhodobé výhledy a trendy, nekoordinovaně, pod vlivem partikulárních zájmů. Projevil se neuspokojivý stav a nepropojenost státní správy, chybějící regionální samospráva a neschopnost využít potenciál institucí a lidských zdrojů, které jsou schopny připravovat a zajišťovat odpovídající koncepce, monitorovací a varovné systémy na evropské úrovni. Na druhé straně je patrný rostoucí a stále nedoceněný potenciál nestátních občanských struktur, které prokázaly svoji motivovanost, potřebnost, akceschopnost i rostoucí profesionalitu.

Nejzávažnějším a nejvarovnějším momentem je fakt, že společnost nebyla dosud schopna analyzovat příčiny a souvislosti katastrofy, ani svoje vlastní chování v této krizové situaci. Státní instituce takové analýzy nejsou schopny, evidentně necítí její potřebnost a také na ni neuvolnily prostředky. Nestátní pracoviště včetně univerzit jsou dosud příliš slabé, úzce orientované a nestrategicky řízené na to, aby byly schopny se takové analýzy ujmout samy, bez státní podpory a zvenčí formulovaného zadání. Důsledky této situace jsou tristní: Vláda uvolňuje miliardy na nápravu škod, zadlužuje stát u Evropské investiční banky, aniž by měla k dispozici analýzu, natož strategii obnovy a rozvoje postižených území. Na horních tocích se zbytečně přerovnávají koryta, komunikace a mosty se obnovují v liniích a profilech, které budou při příští povodni opět překážkou, znovu se staví v zátopových územích. (viz Míček str. 25). Na příkladu postižených území se ukazuje, jak málo řídí stát politici mající jasnou vizi, jak velká je bezradnost a bezkoncepčnost státní správy, jak velký vliv na rozhodování mají zájmové skupiny parazitující na státním rozpočtu.

Unie pro řeku Moravu